Forward the Foundation

Taxem tuhle vlez do knihovny a co mi to kouká rovnou do ksichtu: jedno z posledních děl páně Asimova, mínus první díl Základny. I zapůjčil jsem ono dílo a s rozkoší se začetl. Hned z počátku se mi to velmi líbilo, Asimov se totiž vrátil k formátu Foundation: objeví se problém, hlavní hrdina zdánlivě nic nedělá (nebo dělá jakoby něco jiného), a pak se věc vyřeší. Tenhle obrat se v knize několikrát zopakuje, bylo potěšující, že má Asimov pořád ještě nějaké triky v rukávě.

Bohužel, tím můj dobrý dojem končí. Kniha má v sobě dost logických rozporů na to, aby to začalo rušit. Na začátku příběhu se ukáže, že známý robot R. Daneel Olivaw je prvním ministrem císaře. Osm let před začátkem knihy měl Seldon referát o psychohistorii. Tento referát byl tak zásadní, že si jej císař pamatoval ještě léta později, a přiměl Olivawa k tomu, aby Seldona ustanovil šéfem katedry matiky a dal mu volnou ruku k bádání. A tady je první divná věc. Behem těch osmi let se nic neudělalo, dokonce ani dlouho poté, Seldon neměl ani zlomky vědomostí, žádné částečné výsledky, prostě nic. Nedokázal dělat ani velice hrubé odhady, všechno, co měl, byly nějaké rovnice, význam jejichž členů sám neznal. O čem tedy povídal na tom referátu, že to všemi otřáslo?

Další logický háček je vlastně v samotné zápletce prvního dílu. Hnusný Sládkoid chce Olivawa vykopnout z křesla a eventuelně vykopnout i císaře. No problem, namítnete, Olivaw umí ovlivňovat myšlenky. Na záchranu přichází "princip minimalismu". Jsou povoleny pouze minimální zákroky. Díky dlouhodobému kumulativnímu účinku i té nejmenší prkotiny jsou velké zákroky nebezpečné. Každý má totiž vedlejší účinky, a nikdo nestačí promyslet všechny, takže ty malé mršky nakonec všechno pokazí. Proto, žádné velké činy, pouze malé činky. Jenže aha! Pokud je malý činek dost na to, aby ovlivnil vývoj lidstva, pak je i ještě ještě menší přehlédnutá drobnůstka to schopna zničit. Přesně jako u velkých činů, jen měřítko je jiné.

Nicméně Olivaw nic nedělá, Seldon vše řeší (intuicí, psychohistorie není). Po nějaké době začne být děj poněkud nudný. Střídají se režimy, každý věří, že psychohistorie existuje, tak o ni hrají, ale ona není. Aniž bych prozrazoval, jak zmizí první císař, nemohu nepodotknout, že tyto okolnosti jsou absolutně nepředvídatelné. Seldon sám to postřehl, a evidentně to vyvrací psychohistorii. Dost mě zarazilo, že mi došlo už kolem strany 30, že Seldonova "žena" je robot, zatímco on se k tomu se stejnými informacemi dobral až na straně 290, poté, co s ní žil 30 let a ona se neměnila.

Asimov také nějak upadl technicky, nedokáže udržet nitky děje pohromadě. Situační scény se občas úplně rozpadnou, protože to, jak lidé stojí během jednoho odstavce, zcela odporuje tomu, jak jsou o dvě sekundy později v odstavci následujícím. Také časová linie se nabourala, kniha má zbytečné a hlavně neohlášené časové skoky. Dvakrát se mi stalo, že jsem až po několika stranách zjistil, že už jsem jinde v čase, a ne proto, že bych něco přehlédl. Navíc, hodně věcí se stalo "před osmi lety". Tehdy Seldon přiletěl na Trantor jako zelenáč, stačil udělat několik planetárních výletů, oženit se, stát se šéfem katedry, to byl určitě nejpilnější rok v historii Impéria.

Hlavním problémem knihy je ovšem celková atmosféra. Seldon je paranoidní co se týče jeho věku. Snad pětina textu je o tom, jak nadává na stárnutí, hádá se, předstírá, že je mlaďoch, a podobně. Asi se tu odrazilo Asimovovo rozpoložení mysli. Ještě výraznější je pocit neúspěchu, který vysloveně vyvěrá z knihy. Ta psychohistorie prostě nejde a nejde a ty stárneš, přicházejí mladí, kterým to myslí rychleji, a ty žárlíš. Samozřejmě ten nejchytřejší mladík se ukáže jako nejhnusnější padouch. Celkový dojem pesimismu nezmizí ani v okamžiku, kdy se na konci knihy začne dařit. Smrt, marnost a jiní sbírají ovoce stromu, který jsi okopával. Odráží i toto, jak se Asimov cítil? Nevím, ale tohle je nejsilnější dojem celé knihy. Tohle, a dojem zmaru.

Trantor a Impérium se rozpadají před očima, chromý stařec Seldon se plíží ulicemi, kde vládnou gangy, vláda nemá peníze na nic. Čímž odpovídám na poslední otázku: jak tohle zapadá do série Základny? Odpověď zní: Vůbec. Jsou tu fůry drobných rozporů, kupříkladu projekt Encyclopaedia Galactica se veřejně diskutoval a dokonce rozjel dlouhá léta před oním procesem z Foundation. Navíc je tu veliký skok mezi koncem Forward the Foundation a začátkem Foundation, který se má odehrát několik let poté. Na konci téhle knihy je Seldon chromý stařík, mysl silná ale tělo čtyřmi pětinami v hrobu. Rovněž Trantor se rozpadá (doslovně), celé čtvrtě jsou ovládány gangy, Universita je téměř zavřená, protože už nejsou prostředky ani na udržení knihovny v původním rozsahu, atd. Tohle je v přímém kontrastu s tím, jak viděl Trantor a Seldona onen mladík na začátku Foundation. Ani politická atmosféra není kompatibilní s prostředím procesu. Pokud by se tohle všechno mělo změnit k lepšímu, byl by to asi takový zázrak, jako kdyby bylo Československo v roce 1990 na úrovni Západního Německa.

Celkově bych řekl, že to nebylo špatné čtení, nápadů tam bylo dost, záleží na tom, jak je čtenář odolný k oněm nářkům nad stářím a zmarněnými sny. Možná půlroční brigáda v domově důchodců může napomoci získat jistou resistenci. Jinak do série Foundation to padne jako pěst na oko, já to tam raději ani nepočítám (podobně jako předstírám, že Mostly Harmless neexistuje).

pH, i.m.