Tři dramatizace

Jaro mi přineslo návštěvu tří dramatizací fantasy. Dvě byly čerstvé a k jedné jsem se dostal trochu se zpožděním, tou tedy začnu.

Soudné sestry v Divadle v Dlouhé

Na to jsem se dost těšil a zároveň jsem měl z toho strach, protože dramatizovat Pratchetta je docela odvaha. Byl jsem pak velice příjemně překvapen, z představení jsem odcházel velmi spokojen a hodnotím je jako vysoce kvalitní s malými výhradami. Bavil jsem se celou dobu a mám-li to hodnotit jako divadelní komedii, předstíraje neznalost Pratchetta, bylo to opravdu velice dobré. Příběh (dramatizace S. Briggse, upraveno H. Burešovou (rovněž režie) a Š. Otčenáškem (také dramaturgie)) mě do sebe dokázal vtáhnout a nevypadal jako nějaká podivnost pro zasvěcené, dokázal stát sám o sobě a byl i pro náhodného diváka srozumitelný. Herecké výkony byly skvělé, kromě výtečně ztvárněných čarodějnic (J. Pokorná, K. Sedláčková, N. Vicenová) chci vyzvednout hlavně šaška Verence, jeho představitel M. Táborský bezvadně zachytil zoufalou veselost postavy. Rovněž scénické pojetí (K. Glogr) bylo velice dobré a nápadité, minimálními změnami se vtipně měnilo výrazně prostředí. I kostýmy (S. Malehová) se povedly, prostě bylo to dobře udělané představení.

Trochu mi šlo proti srsti ztvárnění vévody a vévodkyně, oba byli záměrně přehráváni. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale trochu mi to neladilo se zbytkem hry a ostatními postavami, které byly komediální přímo, bez parodie. Je to nicméně věc názoru a musím přiznat, že zejména u vévody (T. Turek) jsem byl většinou rván mezi pocitem obdivu, jak dobře to dělá, a pocitem, že by pro hru jako celek bylo možná lepší to trochu utlumit. Po nějaké době jsem si zvykl, vévodkyně (I. Svobodová) mě bohužel pořád spíš štvala než uchvacovala, ale jen o chlup.

Mnohem víc mi vadily zvukové efekty. Byly totiž mnohokrát hlasitější než herci samotní, takže se to s dějem na jevišti dost rvalo; často se stávalo, že jsem byl zcela unesen dějem, najednou na mě zařvaly tlampače, až jsem poskočil a zabolely mě uši. Seděl jsem v přízemí vzadu, takže nevím, možná jinde to nebylo tak zlé.

To jsou tak jediné výhrady, které mě napadají coby divadelního návštěvníka, a nejde o nic vážného.

Pak je tady samozřejmě pohled druhý, definovaný otázkou, jak se tvůrci vyrovnali s převedením Pratchetta na divadelní prkna. Myslím, že dobře. Příběh okrouhli schopně, zůstal děj velice kompaktní a zároveň bohatý. Délka pod tři hodiny docela šla, takže jsem nezazlíval přidané taneční číslo Smrtě, alespoň ne z tohoto hlediska. Jen v okamžiku, kdy bábi Zlopočasná padala z koštěte, mě napadlo, jestli by ději neprospělo to vynechat a tím lítací episodu zkrátit. Když už jsme u toho, zvuk škrceného kohouta jsem si představoval jinak. Musím ale přiznat, že jsem sám experimenty neprováděl, takže nevím z vlastní zkušenosti, jak rdoušený kohout kokrhá. Mohl by tento problém vyjasnit nějaký expert z řad čtenářů? :-)

Postavy dost dobře odpovídaly tomu, co jsem si o nich myslel na základě čtení Pratchetta, s výjimkou Smrtě, který je v knihách dost smutná postava s existencionálním filosofickým přesahem, zatímco v Soudných sestrách se proměnil s komedianta. Souvisí to s celkovým vyzněním, Pratchetta má spousta lidí ráda mimo jiné proto, že se jeho knihami vine pod srandou vážnější podtón, který se občas povynoří a vypadne z něj něco přiměřeně moudrého či filozofického. Tahle hlubší stránka se v divadle ztratila, ale upřímně řečeno, nevím, jestli vůbec bylo v lidských silách to do hry nějak dát. Takže si nestěžuji, jen varuji případné návštěvníky z řad Pratchettovských puristů, že Soudné sestry je výborná komedie bez Pratchettovských filosofických či kritických úletů, do toho pak nakonec dobře zapadá i tancující Smrť.

Celkové hodnocení tedy je, že pokud se chcete jít do divadla pobavit na skvěle odehranou a napsanou komedii, pak Soudné sestry v Dlouhé jsou dobrým nápadem, i když třeba Pratchetta neznáte, a pokud znáte, tak vás to nenaštve. Mám ale pocit, že neosvícených tam zase tolik nebude. Zmínit se v "kulturních kruzích" o tom, že člověk jde na Pratchetta, znamená prý také nadzdvižená obočí a udivené pohledy. Odpovídalo tomu i obecenstvo, převažující většina byly děti až středoškoláci, připadal jsem si tam trochu jako dospělý vedoucí na pionýrském táboře. Trochu přeháním, ale něco na tom je. Nevadilo mi to, bavil jsem se dobře.

Pán prstenů na plátně

Považuji za symptomatické, že tento vynikající Jacksonův film nevyhrál žádné lepší Oskary, u těch jde totiž hlavně o politiku. Pán prstenů se tak zařazuje do bohatého společenství kvalitních filmů, na které lidi budou chodit i v době, kdy už nositelé Oskarů budou dávno hnít někde v archívech. A navštěvován bude zaslouženě, je to totiž krásně udělaná pohádka. To je vlastně důvod, proč nevyhrál, Oskary se totiž neudělují komediím a pohádkám, jen "vážným" filmům, i kdyby to byl sentimentální odpad. A Pán prstenů, ať už si o Tolkienovi myslíme cokoliv, lze těžko považovat za "hluboký" film zkoumající zákoutí lidské duše. Vadí mi to? Nevadí, i pohádek je třeba, a udělat dobrou pohádku není o nic lehčí než udělat dobrý vážný film. Povedla se tahle?

Děj mě do sebe - až na jednu výjimku - zcela vtáhl, takže mě ani nenapadlo koukat po "kiksech", jejichž seznamy už se počítají na stohy (auto v záběru z Kraje atd) a u kterých jsem se trochu bál, že mi jejich znalost naruší potěšení ze sledování filmu. Ani náhodou, film to nedovolil. Nabídl totiž silný příběh a dobré herectví, vše podepřeno skvělou kamerou a ladící hudbou (po dlouhé době se zase objevilo něco nového od Enyi) - co víc by divák mohl chtít od pohádky.

Příjemně mě překvapilo, jak se podařilo dát dohromady tvory různých velikostí, od malých hobitů po velké skřety (kteří byli mimochodem skvělí). Uvědomil jsem si to až s odstupem, je to totiž uděláno tak přesvědčivě, že mi to přišlo docela přirozené. Do toho zapadá i výběr herců. O hrdinech jsem měl svou vlastní představu a bál jsem se zklamání - málokdy se podaří u zfilmované knihy najít herce vypadající jako ti lidi v mé hlavě :-). Pak se rozběhl film a hned jsem na své obavy zapomněl, či spíš jsem na ně nepomyslel. Film byl tak dobře udělaný a herci tak dobře vsazení do děje, že mi nikdo nepřišel "divný", snad jen Galadriel jsem si představoval trochu krásnější i psychologicky jinou, jemnější a zároveň v jádru pevnější. Přitom právě obsazení jsem považoval za jeden z hlavních problémů, o to úžasnější je, jak to zvládli.

Čímž se dostávám k vizuální stránce filmu, a je to pošušňáníčko. Kouzelná krajina je dobře obohacena speciálními efekty, takže Roklinka, Minas Tirith, Morie i Isengard mají tu správnou náladu. Hodně se mi líbilo znázornění proměny Isengardu ze zahrady v moderní industriální společnost. Také bitvy, hlavně ta na začátku, byly ohromující.

Z hlediska diváckého mám tedy jen jedinou závažnější výhradu, ale zato pořádnou: uvedení skalního obra do boje v Morii. Vůbec ho trikově nezvládli, byly tam jasně patrné ostré přechody mezi hraným a animací a "smrdělo to počítačem" na míle daleko. Bylo to dost výrazné na to, aby mě to vytrhlo ze sledování děje, a to už je co říct. Mrzí to o to víc, že kdyby se prostě řídili knihou, tak ten problém vůbec není. Jak každý čtenář ví, u hrobu Balinova se bojovalo jen s orky a Froda píchnul jeden z vůdců smečky. Tak to bylo i logičtější, protože trol, který háže lidmi jako panenkami, by oštěpem Froda propíchl i přes kroužkovou zbroj, přesněji řečeno i s ní, prostě by ji zatlačil do těla. Je to bohužel typický hollywoodský rys, tolik energie se zapře do speciálních efektů a akce, že už si pak nikdo ten film neprohlédne jako celek a "nevychytá mouchy". Bilo to tak do očí, že popravdě řečeno nechápu, proč to nevystřihli. Vypadá to tak o dvě generace speciálních efektů horší než zbytek filmu.

Je to smutné, tak málo stačilo, aby byl film bez výrazné chyby. Naštěstí se pak zase vzpamatovali, já jsem se zase vžil do děje a zbytek filmu už jsem i já šel se společenstvím na jih a na konci odcházel z kina spokojen.

Tolik tedy divák, který Tolkiena neznal a šel se do kina pobavit. Teď se klávesnice ujímá dlouholetý Tolkiení fanda a klade si tu nejdůležitější otázku: podařilo se konečně převést Pána prstenů na plátno? Odpověď asi bude, že ne zcela, ale kdo ví, jestli by to šlo výrazně lépe.

Projeví se to hned u první "výhrady". Film je mnohem méně hluboký, chybí tu něco z atmosféry knihy. Myslím si, že za to mohou hlavně literární triky Tolkiena, které příběh usazují v dlouhé historii Středozemě, všechny ty nostalgické i bolestivé zmínky o minulosti, dávných válkách i zmizelém ráji, vše doplněno narážkami na mýty, které čtenář možná nezná přesně, ale cítí, oč jde, a příběh války o prsten se tak zdá zapadat do něčeho, co už jako bychom znali. Tohle se samozřejmě z filmu vytratilo a upřímně řečeno, nevím, jak by to šlo udělat. Proto se to snad ani nedá nazvat výhradou, Pán prstenů prostě není úplně zfilmovatelný a mám pocit, že film došel tak blízko, jak to šlo.

To tedy bylo ohledně celkového pocitu, teď k jednotlivostem. Každý tolkienista si asi brousil zuby na změny děje. Bylo jich tam dost, a je třeba přiznat, že některé byly dokonce k lepšímu, např. celé dobrodružství v Morii. U Tolkiena mi vadilo, že skřeti o vypravě věděli od prvního dne, ale chytili je až na konci. Navíc v době, kdy výprava věděla, že je pronásledována, si Gandalf hodí čtenářskou půlhodinku, místo aby strčil kroniku pod paži a pádil ven. Filmová verze, kde se nehoda se studnou stane krátce před bojem, je mnohem logičtější.

Celý úvod byl silně zkrácen a byl jsem překvapen, jak efektivně a zároveň efektne se vypořádali s historií prstenu. Tím končí jednoznačná chvála. Výrazné změny doznal Saruman, kterého zjednodušili oproti knize na pouhého sluhu Mordoru, čímž příběhu ubyl jeden rozměr. Trochu mě nejprve překvapil čarodějný souboj s Gandalfem, ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně jinak nešlo. Tolkien vůbec nepopisuje, jak dokázal Saruman zavřít Gandalfa na střechu, a po dobrém to určitě nebylo, k něčemu tam dojít muselo.

Uvedení Arwen do děje hned zpočátku je chytrý tah, divák alespoň nebude překvapen, když se na konci třetího dílu objeví. Jsem docela zvědav, kam ji ještě dají. S vynecháním Starého hvozdu se prostě člověk smíří, i když je mi líto, že jsem neviděl jejich verzi Toma Bombadila a taky Frodovu píseň v hospodě v Hůrce. Jestliže už ovšem šetřili takto časem, pak nechápu, proč přidávali naprosto zbytečnou scénu s bortícím se schodištěm v Morii, která se táhla jako týden před výplatou a přitom nikam neposouvala ani děj, ani vývoj postav (čímž neříkám, že by nebyla velice efektní při zdůraznění mohutnosti Morie). Zbytečné bylo taky blbnutí při útěku od hrobu Balinova, kdy skřeti nejprve výpravu obklíčí a pak utečou před balrogem. Tolkienův přímočarý útěk je neméně dobrý a za situace, kdy film stejně trvá dost dlouho, bych mu dal i přednost.

Nenápadné ale velice časté změny se týkaly toho, co divák dopředu věděl. Film toho prozrazoval o mnoho více než kniha, občas to možná divákovi pomohlo, ale třeba už nechápu, proč ve filmu nechali Galadriel říkat Frodovi spoustu věcí, bez kterých by se Frodo i divák obešel. Vůbec celé setkání s Galadriel bylo tak změněné, že vyznělo (alespoň pro mne) jinak než v knize. Důvod jsem nepochopil.

Z filmu bylo celkově cítit, že Tolkien byl pro tvůrce málo hollywoodský, chyběla jim akce, tak si ji dodávali, jak šlo. Nemohu říct, že by mi to nějak výrazně vadilo (s výjimkou toho nepovedeného trola), příběh tím možná dokonce nabral na reálnosti (Tolkien si představoval válku jako hrdinský zpěv, dost ignoroval její temnou stránku a její akčnost i hrůzu na úrovni prostého jednotlivce). To je ovšem věc názoru, já osobně bych dal přednost trochu méně akce a trochu více poetiky.

Jednou z věcí, ve které se film odchýlil od knihy čistě z důvodů efektnosti, byl Frodův pohled na svět po nasazení prstenu. Ocitl se v jakési vířivé halucinaci, zatímco v knize mu prostě svět zešedne, ale je stále patrný, navíc přibydou věci ze světa stínů. Můžete namítnout, že jde o věc pohledu na věc, má to ovšem háček: Frodo má být i po nasazení prstenu schopen pohybu v reálném světě, například i ve filmu nějak vyšel na stolec, což ovšem nechápu, jak to mohl dokázat, když viděl kolem sebe jen vířivý zmatek.

Zajímavým momentem byly občasné úlitby směrem ke čtenáři, tj. věci, kterým předem nepoučený návštěvník kina nemohl rozumět. Hned na začátku mohl Gandalfovu poznámku "Riddles in the dark" (Hádanky ve tmě) ocenit jen člověk, který znal z knihy historii setkání Bilba s Glumem.

*****

Čímž se dostáváme k jiné "riddle", a to té, o které mluví Frodo před zavřenou bránou do Morie. Děkuji filmovému bohu, že to u nás jede s titulky, protože jsem mohl poslouchat a užívat si angličtiny, například krásného irského přízvuku jednoho z hobitů. Někdy mi ovšem oko sjelo na titulky (např. když nestíhali synchronizaci, takže se něco objevilo předčasně či pozdě) a občas jsem se hodně divil. Když Gandalf sedí zmoženě před bránou Morie, Frodo se náhle vymrští a zvolá: "It's a riddle!" Načež vysvětlí, jak to vlastně s tím "přítelem" je. Český titulek je "Je to záhada!" I člověka, který neumí anglicky, musí napadnout, že někdo, kdo právě vyřešil problém, své oznámení ostatním nezačne slovy o tom, jaká že je to záhada. Je to o to trapnější, že už na začátku filmu překladatelka znala význam slova riddle coby "hádanka" či "chyták". Tak to taky dává smysl. Zatímco Gandalf chápe nápis doslovně, Frodovi dojde, že jde o fintu, a oznámí to slovy "Je to chyták." (Nechci se vyjadřovat k samotné změně příběhu, filmová verze s geniálním Frodem mi nepřijde lepší a nechápu, jaký má smysl.)

Pak se také stávalo, že překladatelka špatně rozuměla originálu. Cestou na jih Smíšek s Pipinem trénují šerm. Boromir jednomu z nich vyrazí meč a dojde k všeobecné valné hromadě. Když kamera švenkuje pryč, postižený hobit zvolá: "You cut my arm." Česky: "Sekl jsi mě do ruky". Překladatelka se přeslechla a přeložila jinou větu - "You got my arm" - jako "Vzal si mi zbraň." O tom, že tohle není správně, ji mohla napovědět již docela základní znalost angličtiny, protože v téhle souvislosti by se rozhodně zbraň neoznačovala slovem "arm" ale "weapon", nehledě na to, že dotyčný hobit by asi spíš řekl prostě "sword" neboli meč. Otázkou by byla i volba slova "got", které by znamenalo, že Boromir hobitovi uzmul tu zbraň jaksi nastálo.

To je ovšem stará nemoc překladů z angličtiny, prostě málokdo v Čechách opravdu umí anglicky. Pán prstenů ještě nedopadl nejhůř (například ve srovnání se Star Wars, které jsem tuhle viděl poprvé česky v TV a pachatel překladu by zasloužil rozčtvrtit), ale zamrzí to, tenhle film si trochu péče (např. zkontrolování překladu někým dalším) zasloužil. Konec konců, stačilo to ukázat někomu kritickému, kdo třeba ani anglicky neumí; slyšel už jsem od pár lidí, kteří sledovali Pána prstenů s titulky, že jim to psané občas nedávalo smysl. Jak říkám, není to až tak hrozné, ale tento film si zasloužil to nejlepší, protože se (až na pár nehod) opravdu povedl a bude to klasika.

Na závěr se musím přiznat k tomu, že pořád považuji starý kresleno-hraný Pán prstenů za minimálně stejně dobrý. Tím, že nebyl tak dokonalý technicky a musel víc naznačovat, si zachoval víc ze zasněné tolkienovské atmosféry a občas byl paradoxně strašidelnější. Taky se mi víc líbil jejich Gandalf i Aragorn. Těžko srovnávat, jsou to rozdílné přístupy a dost různé filmy. Myslím, že budu mít rád obojí, a pořád ještě hodně lituji, že tenkrát neudělali chybějící druhý kresleno-hraný díl (nějak tam ten příběh víc ořezali a celý Pán prstenů by se vešel do dvou filmů rozumné délky).

Harry Potter

Není snadné napsat zajímavou recenzi na Harryho Pottera. Jedním z důvodů je, že návštěvník na film klade přece jenom menší nároky než na Pána prstenů, je proto také menší šance, že bude zklamán či dokonce rozzloben. Vyplývá to již z podstaty zfilmovaných knih. Zatímco Harry Potter jsou jaksi jednorázové pohádky pro děti i dospělé (přiznejme že dobře napsané), Pán prstenů si kladl vyšší cíle a navíc má i kultovní status a hordy fanatických zastánců.

Tento rozdíl se projevil už v prezentaci. Zatímco Pán prstenů očekával spíš dospělejší publikum, a tak se distributor nebál použít titulky (budiž mu za to nehynoucí dík), na Harryho se čekaly zástupy dětiček, a tak musel přijít ke slovu dabing (který se myslím dost povedl), nicméně občasné nesmysly u dialogů naznačovaly, že člověk znalý angličtiny by možná dal přednost originálu (zvlášť pokud umí trochu odezírat ze rtů, takže si potvrdí, že opravdu překlad občas trochu ujede). Nicméně tragédie to nebyla, překladově mě film nijak výrazně neurazil (s výjimkou, ke které se ještě vrátím na konci). Vlastně mohu rovnou říct obecně, že mě film neurazil, odcházel jsem spokojen. Byla skvělá pohádka: výborně postavený příběh, dobře řemeslně zpracovaný, herecké výkony na úrovni, triky také. Bavil jsem se celou dobu.

Ačkoliv se nedá čekat, že by se zástupy potteromaniaků přely o vynechání toho či onoho, jak tomu bylo u Pána prstenů, přesto mi to nedá a pochválím autory filmu, že celou operaci krácení provedli dost rozumným způsobem, takže i návštěvník, který do kina zabloudil omylem, v pohodě sleduje děj, zatímco člověk znalý knihy nemá pocit, že by viděl neplnohodnotnou náhražku. Vlastně mě zarazily jen dvě nepovedené změny. Ve filmu vynechali těsně před koncem scénu, kdy trojice dobrodruhů musí na základě logické nápovědy zjistit, která z několika lahviček je hledaný lektvar - čehož se samozřejmě zhostí na jedničku Hermiona. Právě proto dostane na konci 50 bodů k dobru za "logické uvažování". Bez oné lektvarové scény tyhle body trochu plavou na vodě. Druhý kiks byl snad ještě závažnější: ze scénáře se vytratilo vysvětlení, proč vlastně Snape tak nesnáší Harryho a proč se ho přesto zrovna on snažil během zápasu zachránit, když Harrymu Quirrell očaroval koště.

Další výhrada k úpravě je spíše obecnějšího rázu. Z filmu se do značné míry nějak vytratila zápletka pátrání. Měl jsem pocit, že kniha byla mnohem napínavější a záhadnější, skoro detektivka, film mi přišel poněkud plošší, nebylo tam tolik napětí, emotivních vrcholů a propadů. Pachatel je jasný, při krácení textu padaly za obět hlavně tišší pasáže, chvíle, kdy tři hlavní hrdinové diskutovali o záhadách, pátrali v terénu i v knihovně. Myslím, že by se mi o něco více líbil film ve verzi, ve které by ubylo trošku akčních scén a přibilo pár tišších detektivních.

Nedošlo jen ke zkrácení děje, došlo i k jeho úpravě směrem k mladšímu publiku. Ne že by se tím stal film méně vhodný pro starší, ale tvůrci si zřejmě uvědomovali, že tam budou chodit i malé děti, kterým bude utíkat zápletka, a tak přidali věci i pro ně. Príkladem je blbnutí, které s Nevillem vyvádělo jeho koště při výuce, ničivé efekty při Harryho výběru kouzelnické hůlky (které jsou mimochodem pěkná blbost, dovedete si představit, jak by ten obchod vypadal, kdyby si opravdu lidé tímto způsobem vybírali?) a rovněž častý výskyt tělesných výměšků, což na děti opravdu zabíralo, ale mi to přišlo trochu levné. Nějak jsem se v Americe nenakazil jejich představou, že potírání těla nevábnými substancemi je humorné. Naopak jako dobrý nápad mi přišla scéna se zavřením Dudleyho do hadovy klece na začátku filmu.

Když už jsme u logiky, nepřišlo vám taky divné, že si Harry uprostřed výběru kolejí začne s kloboukem povídat a ostatní se tváří, jako by nic? V knize je to samozřejmě celé na úrovni myšlenkové výměny, což v pohodě šlo udělat, ostatně vnitřní rozvahy hrdinů už se ve filmech asi tak milionkrát objevily. Jinak samotný "sorting hat" mi přišel naprosto skvěle udělaný, nemyslím, že by šel udělat lepší klobouk s xichtem.

Vůbec bylo zpracování prostředí dost úžasné. Jednou z předností Potterovské série je dost bohaté pozadí příběhu, vytvářející plnohodnotný svět, ve kterém se knihy odehrávají. To se odráží i ve filmu, kde jsem se při mnoha scénách vyloženě kochal jejich výtvarným pojetím, vše je podepřeno spoustou drobných detailů. Povedla se i nálada, vlastně jen u strašidelného lesa jsem měl pocit, že šel udělat jako kulisa o něco lépe. Ten ve filmu vypadal dobráčtěji, než les za domkem naší babičky na vesnici. Čímž se dostáváme k zajímavému srovnání. S trochou zjednodušení se dá říct, že Pán prstenů byl založen na exteriérech, zatímco Harry Potter na interiérech. Vskutku, jen velice malá část děje se odehrávala venku, takže nebylo mnoho příležitostí kochat se panoramatickými záběry jako v Pánovi prstenů (ovšem samotná škola vypadala na jezeře dost pěkně). O to lépe zvládnuté byly interiéry, a to i trikově. Mám pocit, že v této oblasti Harry Potter předehnal Pána prstenů.

Snad nejlépe je to vidět ve scénách, které jsou v obou filmech dost podobné. Zatímco na stvárnění souboje se skalním obrem v Pánovi prstenů jsem si už stěžoval, prostředím i akcí podobný souboj (i když kratší) s trolem v koupelně v Harry Potterovi byl minimálně o třídu výš a nevypadal uměle. Trikově byl prostě Harry Potter skvělý, včetně famfrpálu, u kterého se tajil dech. Teď si neodpustím drobnou příhodu. Málem jsem se počůral smíchy při scéně, kdy se děti učí lítat. Postaví se vedle koštěte, zvednou ruku, řeknou: "Hop!" a koště vyskočí vzhůru. Tato scéna byla ztvárněna i v žertovné parodické reklamě na Harryho Pottera, kterou jsem viděl kdesi na CNBC a při sledování filmu si na ni vzpomněl. Bylo to dost podobné, s rozdílem že zde se Harry Potter postavil rozkročmo nad koště, což je ostatně logické, když chtěl lítat. Kam ho to koště praštilo po zvolání "Hop!" si představíte sami.

Ne že bych jinak neměl příležitost se zasmát. Film si stejně jako kniha zachovává příjemný humor. V recenzi na knihu jsem psal, že k jejímu kouzlu přispívá dosti realistický pohled na svět školy a dětského života. Ten zarezonoval ve scéně, která obsahovala snad nejvtipnější hlášku celého filmu. Trio dobrodruhů zkamení Nevilla, ten sebou plácne jako kláda o zem a naši hrdinové kolem něj prochází ven. Každý při tom něco poznamená, a bouře smíchu, kterou vzbudilo "Děláme to pro tvoje dobro," ukazuje, že převážně mladé publikum tuto větu již často slyšelo. Mimochodem, když už mluvíme o publiku, na Harryho sice přišly i malé děti, ale zároveň se mi zdálo, že se mnou v sále sedělo víc dospělých, než tomu bylo v divadle na Soudných sestrách. Nic z toho samozřejmě nevyvozuji, jeden pokus je na závěry zoufale málo, uvádím to jen jako zajímavost.

Příjemně mě překvapily herecké výkony všech tří dětí. Méně spokojen jsem byl s jejich výběrem. Zatímco Ron byl dokonalý a Harry dobrý, Hermiona mi vůbec neseděla. Je to typická šprtka a na základě knihy jsem si vytvořil představu holčičky, která vypadá na svůj věk vyspěle (tedy emotivně), stroze a přísněji. Rozhodně jsem měl představu něčeho s kratším zástřihem, výslovně jsou v knize zmíněny kudrnaté vlasy. Ve filmu na mě vyskočil dlouhovlasý andílek, což mě zaskočilo. To, že mi to v průběhu filmu přestalo bavit, asi nejlépe dosvědčuje, že tvůrci dokázali z dětí dostat dobré výkony a film zvládli. U dospělých jsem na tom byl podobně. Snape byl dokonalý, většina odpovídající, jen šéf školy mi přišel trochu moc jako takový dobrácký roztržitý dědeček, kterého by rozhodně nikdo netipoval na nejmocnějšího čaroděje své doby. Ovšem vzhledem k tomu, že jej takhle chtěla samotná autorka, těžko si mohu stěžovat.

Čímž se dostávám k překladu jmen, na který jsem si už částečně stěžoval při recenzi na knihu. Tehdy jsem si spíš stěžoval na nejednotnost, kdy se něco překládá a něco ne, při sledování filmu jsem si pak naplno uvědomil, co mi na tom vadilo nejvíc. Jde o to, že se jména překládají významově. Problém je samozřejmě v tom, že angličtina toho spoustu unese, protože tam se v běžném životě význam jmen víceméně ignoruje. Díky tomu si autor může se jmény hrát, aniž by tím výrazně ohrozil vážnost postavy. Jsem například ochoten vsadit boty, že si angličtí čtenáři neuvědomují, že čaroděj Harry Potter je vlastně hrnčíř. To rozhodně není pravda v češtině, český čtenář by si jména "Jindra Hrnčíř" rozhodně všiml.

Dost divný je překlad jména koleje Slytherin, což je slovo, které sice zní výhružně, potměšile a podrazácky, ale není významové; zároveň zní příslušně vznešeně (jako ostatně i další tři koleje). Překlad "zmijozel" považuji za nešťastný ne proto, že by to nebylo zajímavé jméno, ale proto, že je tak otevřeně zlý. Ruku na srdce, umíte si představit, že by se takhle jmenovala jedna ze čtyř hlavních částí školy, která si na sobě zakládá?

Při překládání se taky musí pozor, aby se z toho nestala komedie. Osobně cítím, že šéf nejprestižnější školy a nejmocnější čaroděj své doby by se asi česky nejmenoval profesor Brumbál. Jako důkaz se odvolávám na anglickou knihu i film, kde si z něj studenti neutahují. Na české škole by řediteli jménem Brumbál rychle přisoudili tucet přezdívek, většinu posměšných. To je ovšem věcí názoru. Je možné, že se tento překlad objevil v době, kdy český nakladatel považoval Harryho za roztomilou knížečku pro osmileté, čemuž ostatně tenkrát odpovídala i propagace a obálka knihy, a pak už bylo pozdě.

Ale to už se dostávám jinam. Mám-li shrnout své návštěvy, ani jednou jsem nebyl zklamán, dokonce jsem pokaždé odcházel velmi spokojen, přičemž u obou filmů jsem měl zároveň výhrady. Snad žádná nebyla nějak závažná, ale zvlášť u Pána prstenů mě ten kiks s počítačovým potvorem mrzí. Když nějaký film selže totálně nebo selže při pokusu o nedosažitelné, tak mi to až tak nevadí, v prvním případě je mi to jedno (odpad mě nezajímá), v druhém to chápu. Když ale někdo natočí dobrý film, tak mě naštvou chyby, které pramení z nedostatku pozornosti nebo zájmu a kterým se dalo vyhnout. Je v tom hlavně pocit lítosti: Pán prstenů se dostal zatraceně blízko k dokonalosti a pak si to takhle zmrvil. Třeba se za pár let dočkáme "director's cut", kde se to opraví.

pH, i.m.