Morální zvíře

aneb Proč jsme to, co jsme, se jmenuje kniha Roberta Wrighta, kterou mi potměšile podstrčil Z.R. a která mi sežrala spoustu času. Autor se v ní snaží shrnout výsledky evolučních sociologů a psychologů, kteří se zhruba od šedesátých let snaží dobrat kořenů naší individuální i společenské psychiky darwinovským přístupem. Vychází z jednoduchého výchozího bodu: To, co jsme, je určeno geneticky, takže pokud se podíváme na vývoj člověka a sledujeme, jaké geny měly větší šanci přežít, vyjde nám, jaké geny vlastně máme, neboli co opravdu jsme pod tenkou slupkou civilizace.

Z ryze komerčních důvodů autor volí zajímavou formu. Coby pokusného králíka používá otce evoluční teorie Darwina, takže napříkad v kapitole rozprávějící o svědomí se rovněž bohatě rozepíše o tom, kolik svědomí měl či neměl Darwin. Je to samozřejmě velmi efektní, má to ovšem také několik dost zásadních háčků, jak se ještě zmíním.

Možná bych měl ještě napsat, z jaké pozice tuto knihu soudím. Nejsem biolog ani sociolog, takže když autor prohlásí, že černoši na ostrově Hula hula chodí hambatí a zásadně souloží zezadu, těžko mohu oponovat. Nemohu tedy hodnotit fakta, která jsou v knize citována, mohu ale posoudit, jestli závěry, ke kterým autor dochází, jsou opravdu těmito údaji podloženy, nebo jestli prostě jen plácá. Tady jde totiž o logiku a v té jsem docela honěný. Abych použil srovnání, těžko budu asi bez hlubšího studia posuzovat obecnou teorii relativity. Pokud mi ale fyzici začnou tvrdit, že když si do obchodu místo normální chůze zaběhnu, tak se mi hodinky zpozdí o půl hodiny, mohu jejich teorii s klidným svědomím prohlásit za nesmysl. Z této pozice, okem selského rozumu, se tedy podívám na Morální zvíře.

Teď asi bude fér přiznat, že jsem byl už zpočátku ostražitý, protože upřímně řečeno nemám pocit, že by mé chování bylo nějak výrazně ovlivňováno něčím mimo mou kontrolu. Samozřejmě mám choutky, ale to, že se ve městě nevrhám na přitažlivé ženy, dle mého soudu ukazuje, že vrozené vlivy jsou do rozhodující míry překryty a tedy nejsou až tak důležité. Nebyl jsem si také jist, nakolik mohou geny, tj. věc řídící fyzickou stavbu mého těla, ovlivňovat mé myšlení a jednání. Jako pozitivní věc na knize vidím, že mě přinutila se nad touto otázkou hlouběji zamyslet, hlavně když jsem chtěl v duchu polemizovat s některými autorovými závěry, a zjistil jsem, že věci nejsou tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. Uvědomil jsem si, že naše myšlenky jsou často silně ovlivněny našimi emocemi, které jsou zase do značné míry výsledkem produkce žláz či základních reakčních instinktů, a to už jsme u genů. Musím tedy přiznat, že po přečtení knihy přikládám vrozeným vlivům větší váhu než před přečtením, už proto to stálo za to. Otázka pořád ale zůstává, nakolik s námi geny mávají a za kterých situací.

Podle autora s námi vlastně geny manipulují pořád. Mohou za to, že muži zahýbají hodně a ženy méně, mohou dokonce i za to, že zahýbající ženy bývají odsuzovány silněji než zahýbající muži. Geny nás naučily cítit lásku a také ji ztratit, naučily nás lhát a také přetvářku odhalovat, geny mohou za morálku i rodinné vztahy, nutí nás navzájem si pomáhat, ale zároveň nás nutí vytvářet složité hierarchické struktury. Geny způsobují, že se ve společnosti podřídíme a někteří z nás naopak vládnou, mohou za naše sebevědomí i pochybnosti o sobě, geny dokonce mohou za to, jak rodiče vychovávají své děti.

Teď asi mnoho z vás napadá, jestli si toho ty geny na svá bedra neberou příliš, popřípadě jestli autor prostě nekecá. Jak se vůbec dá něco takového dokázat? Odpověď je jednoduchá, zcela to dokázat asi nepůjde ješte hodně dlouho a možná nikdy, bylo by totiž třeba najít konkrétní gen a ukázat, jak ovlivňuje danou věc. Autor si je tohoto problému částečně vědom a již v úvodu čestně podotýká, že od společenských věd nelze čekat, že budou schopny poskytnout nezvratné důkazy. Vždy jde spíše o to, že se po zvážení usoudí, že určitá teorie vyhovuje pozorovaným jevům a že je ze všech vyhovujících teorií popisuje nejlépe a zároveň nejjednodušeji. Tato teorie se pak prohlásí za správnou.

Asi sami cítíte, že tohle je velice vratká pozice, už proto, že se na společnosti i na člověku spousta věcí nedá změřit či opravdu zjistit, takže se spousta takzvaných "faktů" dá vysvětlovat třeba i zcela protichůdnými způsoby, nehledě na to, že na rozdíl od třeba fyziky kolikrát ani není jasné, jestli ona diskutovaná fakta vůbec existují. Autor připomíná, že jako jedna z hlavních zbraní se používá Occamova břitva. Jde o docela starou myšlenku, která říká, že pokud je více konkurujících si teorií, tak správná bude ta z nich, která je nejjednodušší a potřebuje nejméně vstupních předpokladů. Vzhledem k tomuto úvodu je paradoxní, že autor pak na toto zapomíná a často přehlíží alternativní vysvětlení, zhusta i v případech, kdy jsou tato alternativní vysvětlení ještě jednodušší než jeho genetické machinace. Podstata se dá vyjádřit jednou větou: Je pravda, že geny ovlivňují utváření našich instinktů a fungování hormonů atd., na druhou stranu jsme také evidentně ovlivňováni prostředím, v němž vyrůstáme. Jak se tedy pozná, jestli určitá část našeho chování je podmíněná geneticky, prostředím, nebo třeba půl na půl? To je hodně dobrá otázka a kniha Morální zvíře vám s ní nepomůže.

1. Muž a žena

Začnu od začátku, a to hlavně proto, že materiál první asi čtvrtiny knihy mě docela přesvědčil. Hovoří se zde o sexu, strategii rozmnožování a výběru partnera. Autor zavádí "MPI", míru otcovské investice do potomka (která je asi opravdu daná přinejmenším z velké části geneticky). Tvrdí, že její výška výrazně ovlivňuje chování jak samců, tak samic. Pokud je MPI nízké, tak samec prostě oplodní, co může, protože ho to nic nestojí. Pokud je MPI vysoké (což je případ člověka), tak si začne samec pečlivěji vybírat, se kterou samicí se usadí. Ovšem pro jeho šíření genů je výhodné, aby si pořád ještě tu a tam zahnul, přičemž objekt zahnutí už zase není příliš vybírán. Pro samice z toho vyplývá, že se musí snažit samce udržet, a průzkumy mimo jiné ukazují, že ženy jsou ochotny přehlédnout občasný zálet, pokud je to pouze sexuální věc. Pokud by se muž začal vázat mimo i emocionálně, ženy to raní mnohem více, protože jsou tím ohroženy jeho investice do rodiny. Souvislost mezi výškou MPI a chováním obou pohlaví je údajně dobře zdokumentována i ve zvířecí říši a všechno to sedí. Musím přiznat, že mě to docela přesvědčilo, zní to rozumně.

Jedním z důsledků je, že významnou roli při výběru partnera hraje šance, že samec svým slíbeným investicím dostojí. Příroda proto vyzbrojila muže k tomu, aby dokázal lépe uspět a bodoval na frontě důvěryhodnosti (když už mu nemůže nadělit peníze). Čas od času se zamiluje a pak zcela věří tomu, když ženě říká různé pěkné věci. A protože tomu sám věří, uvěří tomu i ta žena a účelu je dosaženo. Po pár letech, když jsou potomci z nejhoršího venku a nehrozí jim takové nebezpečí, láska pomine a muž s překvapením zjistí, že jej již rodina tolik neváže. Je to přirozené, má teď totiž možnost investovat jinde a rozšířit geny. I tady se autorovi povedlo mi nasadit brouka do hlavy, protože "láska je slepá" a člověk kolikrát neví, co ho to postihlo, takže to opravdu jde nějak zevnitř, možná máme lásku v genech. Ženy se v této bitvě brání tím, že získávají cit pro to, kdy muž kecá, a opatrnost.

Tolik tedy k partnerským vztahům. Autor pak ještě stráví pár kapitol filosofováním o tom, jakou partnerskou morálku by měla společnost mít, aby se vzhledem k výše zmíněným genetickým předpokladům maximalizovalo blaho společnosti a člověka. Není to nějak převratné, pro mě byla nejvýraznějším rysem této části autorova častá neschopnost se jasně vyslovit, je to prostě spousta chození kolem horké kaše. Pikantní také je, jak se autor opakovaně v celé knize zapřísahá, že je dalek toho zneužívat darwinismus pro nějaké politické a moralizující věci, ale dobrá pětina textu je právě tohle. Přesto se i zde najdou zajímavé věci. Dojem na mě udělala třeba autorova analýza monogamie a polygamie, kdy přesvědčivě ukazuje, že monogamie je pro většinu mužů výhodnější, zatímco polygamie je výhodnější pro většinu žen - pokud výhodnost měříme dosažitelností partnera a jeho kvalitou. Už tahle část stojí za to, abyste si knihu půjčili k přečtení.

2. Rodina a společnost

V této kapitole se mě poprvé zmocnily pochybnosti ohledně autorovy schopnosti kriticky myslet. Poprvé se také výrazněji projevil nešvar, který se pak táhne zbytkem knihy, kdy autor několik stránek popisuje běžný každodenní život, jak jej známe už tisíce let, ale tváří se přitom, jako by dělal vědu, a ještě předstírá, že tato pozorování jsou výdobytkem evoluční sociologie. Typickým příkladem je strana 234, kde se píše, že darwinismus naznačuje, že v lidech vyrůstajících v chudých vrstvách je svědomí okolím již od dětství oklešťováno. To je asi stejné, jako kdyby tvrdil, že darwinismus objevil, že slunce vyjde ráno a zapadne večer, špatný stav morálky ve slumech byl totiž všeobecně znám dávno před tím, než se narodil první darwinovský sociolog.

Téma kapitoly je rodina a společnost, přesněji řečeno vzájemné vztahy lidí jako částí skupiny, ať už malé (rodina) nebo velké (komunita). Hlavní důraz je kladen na vzájemnou lásku a altruismus neboli ochotu pomáhat bližním, protože tyto vlastnosti jdou na první pohled proti zájmům genu (když si odříkám ve prospěch jiného, snižuji své šance na přežití a tím i šance na šíření svého genu). Darwina tohle trápilo, hlavně extrémní příklad u mravenců, kdy přežil gen, který dělá většinu populace sterilní. Vyrovnal se s tím pomocí pojmu příbuzenského výběru. Řekněme, že mám čtyři sourozence, z toho v průměru polovina z nich má stejné geny jako já (jde o to, co kdo dostal od kterého rodiče). Pokud mám gen, který mě ponouká k tomu, abych sourozencům pomáhal, pak si sice občas uškodím, ale to poškodí jednu kopii dotyčného genu. Jindy ale pomůžu sourozencům přežít, což rozšíří dvě kopie "pomáhacího" genu. Tímto mechanismem se budou tyto geny šířit. A protože člověk nepozná, kdo má jeho geny a kdo ne, příroda nás prostě vybavila genem, který nás ponouká k milování své rodiny, lidí, kteří jsou v době dospívání kolem nás.

Tohle zní rozumně, a ačkoliv by se to těžko dokazovalo, vypadá to jako velice jednoduchý mechanismus, který by hodně vysvětlil. Bohužel se ale kapitola brzy zvrhne. Autor popisuje vztahy dětí k rodičům i sourozenců navzájem a není to nic objevného. Děti jsou sobecké, ale někdy také ne, poslouchají rodiče, ale ne dokonale. Autor se během popisu hašteřících a žárlících dětí tváři jako Einstein při odhalování teorie relativity, pak se ještě vrhne do genetických analýz, které mi přišly přitažené za vlasy.

Například tvrdí, že geny dítěte porovnávají, jaký užitek má mládě z kojení, ale zase když kojit přestane, matka si může pořídit nové mládě a geny se šíří, a tím se vybere okamžik, kdy se dítě nechá odstavit. Matčiny geny tohle dělají "nezaujatě", zatímco dítě je sobecké, takže matčiny geny chtějí odstavit dříve a dojde k problémům s odstavením známým u primátů i u lidí. Tahle představa počítajících genů mi přijde jednak přehnaná, jednak zbytečná. Nestačilo by říct, že mládě je - jako každý tvor - sobecké a tak chce sát, dokud to jde (jídlo bez práce), a pokud by ho matka neodstavila, sálo by vesele dál, ať už si geny říkají cokoliv? Ostatně jsou případy neodstavených dětí, které vydržely dost dlouho.

Autor vůbec zcela ignoruje sobectví, přesněji řečeno to, že člověk rád opakuje situace, které mu byly příjemné. Kupříkladu sklon dětí nechávat si větší část nebo se raději vůbec nedělit, ale nakonec se dělí, vysvětluje tím, že sourozenci mají v průměru půlku našich genů, takže sebe máme dvakrát raději než máme sourozence. U tvorů s jinými rozmnožovacími zvyky mají sourozenci třeba čtvrtinu společných genů, tam se má jedinec čtyřikrát raději než má rád své sourozence. To už jsem se smál, změřil snad někdy někdo, kolikrát se máme raději než máme rádi své sourozence? Není jednodušším vysvětlením to, že jsme všichni v jádru sobečtí (viz žárlivost úplně malých dětí na sourozence), ale výchovou je nám vštěpováno, že nemáme být sobci, takže člověka vlastní svědomí žene k tomu, aby se dělil (a pak nejen se sourozenci, ale i s přáteli)? Myslím si, že pokud někdo napíše téměř pětisetstránkovou knihu údajně rozebírající lidskou přirozenost, aniž by ho napadlo, že nás občas motivuje obyčejná sobeckost, a místo toho vymýšlí speciální geny pro každou maličkost, pak je něco v nepořádku.

S podpásovkami se pak roztrhne pytel. Mluví se o počtech zabíjených dcer na čínském venkově v 19. století, přičemž výzkum se dělal cca v roce 1970. Vzhledem k tomu, že zabíjené dcery se nezapisovaly, jak se ten výzkum dělal? Jestliže se čísla odhadovala, jak se na ně dá spoléhat? Vůbec se kniha hemží "výzkumy na zakázku", kdy se nejdřív vymyslí výsledek, pak se snaží najít argumenty k jeho potvrzení. Vzhledem k neměřitelnosti a snadné manipulovatelnosti věcí společenských a psychologických jsou pak výsledky poněkud nespolehlivé.

Až směšně působí snaha mluvit o darwinismu v souvislosti s tím, že se dřív odkazovalo synům a ne dcerám. Za prvé, opice nic neodkazují, dědictví jsou tak ranného data, že se to v genech nemohlo výrazněji projevit. Za druhé, tady jde o čistou rozumovou úvahu: peníze nechané synovi zůstanou v rodě, peníze dané dceři jdou do jiného rodu. Mluvit v téhle souvislosti o "darwinistickém hledisku" a přežívání genů je známkou zoufalství autora toho genům přišít co nejvíc. Méně nápadný je podvod ohledně zajímavého tvrzení, že geny způsobují, že je nám líto zemřelých lidí v závislosti na tom, jaký mají reprodukční potenciál. První, co mě napadlo, byla jednoduchá otázka: Jak se měří, nakolik je člověk smutný? Coby matematik pak ještě vím, že shodnost naměřených (jak?) křivek "smutku" a "reprodukčního potenciálu" nemusí znamenat, že ty věci souvisí. Autor (stejně jako překvapující množství badatelů v oblasti společenských věd) bohužel o statistice nic neví, ale vesele se jí ohání. Jen tak mimochodem, hravě ukuchtím rozumné křivky, které se také budou shodovat s křivkou "míry lítosti nad úmrtím" ale nemají nic společného s rozmnožováním.

*****

Tato podivná vědecká morálka nevymizí ani při přechodu k hlavnímu tématu této sekce, mechanismu altruismu. Darwin se problém spolupráce pokusil vysvětlit "společenským výběrem" (společnost, jejíž členové si pomáhají, má větší šanci na přežití, takže geny, které k tomu vedou, přežijí). Autor toto označil za chybné, protože prý selekce nepůsobí na skupiny a vše se musí dělat na úrovni jednotlivce. Což pak dělá a v průběhu zavádí geny, které nás jednak nutí pomáhat lidem, ale na druhou stranu pečlivě vyhodnocují, jestli ti, kterým bylo pomoženo, oplácejí; pokud ne, gen se na ně vykašle, celé je to samozřejmě řízeno pocity křivdy a nespravedlnosti, které nám geny vnucují. Že přitom čas od času tvrdí, že z jedné věci vyplývá jiná, ačkoliv to není pravda, po přečtení předchozích částí nepřekvapí (např. aplikace problému vězňů je logicky zcela mimo, schválně se zkuste zamyslet).

Asi nejzajímavější částí kapitoly (alespoň pro ty, kteří o tom dřív neslyšeli) je stručný úvod do teorie her, hlavně výklad her s nenulovým součtem. Autor pak stráví ohromnou spoustu času povídáním o programech, které v počítačovém prostředí bojovaly o přežití, přičemž za určitých okolností vyhrály programy, které si uměly pomáhat. Zase se tváří, jako by šlo o bůhvíjaký objev, ovšem jako obvykle přehlíží podstatné věci, které zcela mění situaci. Předně a hlavně, pomáhající si prográmky zvítězily, jen když jich bylo na začátku dost, osamělí altruisté hynuli v džungli sobců (což samozřejmě odpovídá tomu, co známe ze života i historie). Myslícího čtenáře okamžitě napadne otázka, jak tedy altruistické geny vznikly, když mutace jsou ojedinělé a i v jeho milovaném počítači osamělí vymizeli. Autor tohle ignoruje, o to více času stráví opěvováním hrátek s prográmky. Toto opominutí je nicméně poněkud tragické, protože Darwinovu teorii autor na začátku rozstřílel mimo jiné poukazem na to, že někde to začít muselo a Darwin neříká, jak. Cituji ze strany 198, kde autor cupuje Darwina: "Zdá se, že neexistuje způsob, kterým by se mohly ve skupině šířit biologicky podmíněné nesobecké pohnutky." Kde se tedy berou ty autorovy nesobecké geny? Vůbec všechny argumenty, které v textu používá proti Darwinově společenskému výběru, mohou být použity proti teorii altruistického genu na úrovni jednotlivce, jak ji vykládá, ale autora o tom nenapadne přemýšlet.

Toto je ukázkový příklad kvality argumentace celé knihy (mimochodem, můj seznam logických chyb v knize zabral šest stran, ale to byste určitě nečetli). Samozřejmě autora už vůbec nenapadne přemýšlet nad tím, že vzájemná spolupráce může být do značné míry dána třeba výchovou. To je ostatně docela přirozené, sociologové "staré školy", kteří viděli člověka jako tvora formovaného výchovou společností, jsou totiž hlavními konkurenty "nových sociologů" darwinovských v boji o granty a prestiž, takže samozřejmě nemůžeme čekat, že by autor v knize připustil byť jen náznakem, že by také jeho konkurence mohla něco vědět.

Se společenským výběrem souvisí také další závažná chyba v autorových úvahách, on totiž předpokládá, že když je něco společné všem známým kulturám, musí to být geneticky podmíněno. Ve skutečnosti to není vůbec pravda. Pokud totiž dotyčný jev podporuje dlouhodobou stabilitu dané společnosti, pak se prostě kdysi mohl v některých společnostech objevit a v jiných ne, ovšem do dnešního dne přirozeně přežily jen společnosti s tímto jevem, který se dál přenášel společenskou výchovou, bez pomoci genů. Tím, že dal do klatby Darwinův společenský výběr, musel pak ignorovat i tuto úvahu, bohužel tímto ignorantstvím na několika místech knihy silně zpochybňuje své závěry.

3. Společenský zápas

Tato kapitola se snaží ukázat, že to, že se spolčujeme do smeček, ve kterých si vytváříme hierarchie silnějších a slabších, je dáno geneticky, což mi ještě přišlo jako rozumná možnost. Podle autora je ale geneticky dáno i to, jak se v této hierarchii chováme, a to do nejmenších podrobností. Máme geny propodřízenost i geny pro nadřízenost, geny pro podlézavost i přezíravost, ty všechny se porůznu zapínají a vypínají. Kapitola pokračuje v předchozím duchu, kdy se za výdobytek darwinovské sociologie považuje i to, že se někde přijede na ostrov a pozorují tam domorodci. Na straně 250 je otevřené přiznání, jak to funguje, když tvrdí, že ve světle darwinovské antropologie se předchozí výzkumy o nehierarchických společnostech ukazují jako výzkumy potvrzující hierarchii. Přeloženo do prostého jazyka, je jedno, co domorodci dělají, my už si to vysvětlíme podle svého, každý si najde, co pro své teorie potřebuje.

Celé je to strašně ukecané, stráví spoustu času povídáním o opicích a divoších, je to (jako ostatně celá kniha) dobře napsané a zajímavé a pěkně se to čte, takže čtenář se baví a vyžaduje to od něj velké vypětí se urvat z autorova výkladu a uvědomit si, že ty veselé historky nemají s darwinismem ani sociologií nic společného, jsou to prostě exkurze do říše zvířat. Poté, co popíše spousty stran o džungli, najednou začne mluvit o hierarchické společnosti jako geneticky určené, jako by ty tisíce slov byly nějakým důkazem, přestože s genetikou neměly nic společného - už proto, že vtipně ignoroval zvířata, která do jeho teorií nezapadají.

Zatímco on vymýšlí desítky specializovaných genů nutících nás ke složitým společenským tanečkům, mě napadl gen jediný, který bezpečně máme - gen strachu. Pokud mi někdo rozbije držku, budu se snažit se tomu příště vyhnout. Tímto jednoduchým vysvětlením jsem pak dokázal vysvětlit všechno, o čem on tak složitě povídal, takže díky Occamově břitvě, o které v úvodu mluvil, jasně prohrává na body. Strach a bolest, pomstychtivost, jednoduché (a připustme i geneticky podmíněné) emoce, které vysvětlí bohatě nejen autorovy hierarchické konstrukce, ale jsou mnohem univerzálnějšími nástroji k přežití, nemluvě už o tom, že vysvětlí i věci, které on "přehlédl", protože na ně jeho teorie nefungovaly.

Podobně mi přišlo přehnané, když vymýšlel dosti složité genetické teorie pro naši schopnost sebeklamu, ale tady jsem si alespoň vychutnal docela zajímavé věci o lidské psychice, takže ačkoliv mě příliš nepřesvědčil (uměl bych ty jevy vysvětlit jednodušeji), rozhodně to stálo za to. Zde se také najde pikantní důkaz toho, jak autor nakládá s fakty, logikou a selským rozumem. Na straně 290 píše o tom, že lidé zapomínají na dluhy vlastní ale pamatují si dluhy cizí, a aby to "dokázal", cituje Darwina, který jednou v dopise napsal, že "lorda Byrona nemoc tak poznamenala, že už ho nepoznávali jeho nejstarší věřitelé." Člověk nemusí být mistr logiky, aby si uvědomil, že dotyčný citát nemá vůbec nic společného s dluhy vlastními či cizími - je to prostě docela dobrý vtip narážející na to, že lord Byron zřejmě nevracel půjčené peníze zrovna promptně. Autor knihy se už asi definitivně vzdal snah o myšlení.

Zároveň se i touto příhodou ukazuje, jak špatný nápad bylo ilustrovat tyto teorie na Darwinovi - Darwin byl totiž dost výjimečný člověk, takže by spíš člověk čekal, že na něm nějaké věci fungovat nebudou. Autorova snaha narvat všude geny a Darwina zároveň vede ke groteskním závěrům, které vyvrcholí v okamžiku, kdy začne tvrdit, že pocity jako sebezpytování, nedostatek sebedůvěry, pochybnosti o sobě jsou zbraně, které geny používají, aby nám pomohly přežít, dokonce geny nutí rodiče, aby tyto pocity v dětech pěstovali! Proč? Protože Darwinův otec malého Darwinova pořád shazoval, vypěstoval v něm nízkou sebedůvěru a Darwin byl nakonec ohromně úspěšný, takže autor z toho usoudil, že tyto pocity jsou pro geny program ke společenskému vzestupu a že Darwinova otce k jeho z dnešního pohledu krkavčí výchově nutily geny. Tím se usvědčil, že mu je dobré opravdu všechno a fantasii se hranice nekladou, už proto, že zkušenost učí, že nízká sebedůvěra je právě spíše překážkou v úspěchu, hlavně v primitivnějších společnostech. Darwin nakonec zvítězil, protože bojoval na poli vědeckém, geny se ale vyvíjely dlouhodobě a silně pochybuji, že se před stovkami tisíců let geny rozhodly propagovat nízkou sebedůvěru jen proto, aby jednou někdo mohl objevit evoluční teorii.

Že by se podlézavost a snaha nalézt spojence daly také získat vlivem společnosti je samořejmě tabu, na všechno jsou speciální geny. To už jsem začínal být docela unavený a už mě ani nevzrušilo, že autor v celé knize používá slova "přítel" pro dvě značně rozdílné kategorie, jmenovitě "známý" a "opravdový přítel". Kdyby byl pečlivý, všiml by si, že právě některé z jeho společenských úvah nefungují, protože směšuje přátelství - cit založený na lásce - a známost, která je často založena na chladném kalkulu.

Podobně už mě ani nepřekvapilo, že když se mluví na straně 289 o hemisférách, nedává to smysl; došlo totiž k překlepu, věta "nedostane do pravé hemisféry" má znít "nedostane do levé hemisféry," pak to funguje. Zda se tady provinil autor nebo překladatelé, nevím, ale o tom, jak si sociologie váží logiky a rozumu výmluvně hovoří fakt, že nesmyslný argument nevadil odborným recenzentům českého vydání.

4. Jaké poučení z toho všeho plyne?

Tak se jmenuje poslední část knihy. Obsahuje zase poplácávání se na rameno ("evoluční psychologie umí odpovědět na otázky 1 - 3" na straně 338, to já umím taky a nejsem rozhodně první, proč se tím tedy chlubí?) a drobné podvůdky, např. poznámka o tom, jak se lidé před smrtí zpovídají, přičemž zapomíná na to, že to dělají křesťané a ne lidi všeobecně, tudíž to asi nebudou geny, jak tvrdí, on je prostě vidí všude. Ačkoliv se celou dobu bránil, že nebude dělat politiku a do morálky, poslední kapitoly jsou už většinou politika a morálka. Musím přiznat, že některé podkapitoly byly dost dobré, ale většinou neměly nic společného s darwinovskou sociologií. Dost pěkná byla třeba rozprava o utilitární morálce, ovšem právě ta zrovna nemá s Darwinem nic společného, ostatně já jsem pro sebe na takovou morálku přišel dávno sám a evoluční vědátor rozhodně nejsem.

Naopak ulítlá byla představa o tom, že nemáme svobodnou vůli, takže je třeba nesmysl trestat zločince, oni za to nemůžou, to ty geny. Ano, připouštím, že geny na nás mají určitý vliv, v tom mě kniha docela ovlivnila. Ano, připouštím, že naše konání je hodně ovlivněno emoceni a emoce, to jsou nitky, kterými se nás snaží vodit geny. Jenže život mě každodenně přesvědčuje o tom, že kromě genů je ještě něco jiného, například ten vliv společnosti a výchovy, který autor tak tvrdošíjně opomíjí. A ještě něco navíc. Co to je, nedokážu odpovědět, ale je něco, co rozhodne, jestli mám v bridge vynést krále srdcového nebo pikového, když jsou oba listy rovnocenné. A je něco, co způsobí, že ačkoliv mám rád endorfiny přesně jako ten lupič z jeho příkladu a ačkoliv mi geny říkají, že být s ženou je fajn, přesto neloupím banky a neznásilňuji po parcích dívky. Co to ke mě mluví, nevím, ale autor přes všechno své bádání evidentně toho neví o nic víc. Kdyby věděl, nemusel by v knize tak podvádět.

5. Závěr

No a to je všechno. Kniha rozhodně stojí za přečtení, už proto, že vás přinutí se zamyslet, možná změní o něco váš pohled na některé věci. Asi třetinu knihy navíc tvoří zajímavé popisy lidí i zvířat, které jsou zábavné číst, i když si pozornější čtenář všimne, že vlastně nemají nic společného s darwinismem nebo geny. Kniha je svižně napsaná a přišla mi i redakčně dobře vypravená, čeština netahala za uši, prostě radost číst, i když nad tím člověk občas musel drobet přemýšlet (pokud tedy z toho něco chtěl mít).

Docela rád bych si přečetl poctivě napsané pojednání o darwinistické sociologii, podle recenzované knihy mám totiž pocit, že by na tom něco mohlo být, ale vzhledem k myšlenkovým veletočům, které se v knize často prováděly, nemohu zahnat podezření, že třeba lepší argumenty nejsou - jinak by je autor použil.

pH, i.m.