Rozjímání nad Nemesis

Musím přiznat, že jsem v posledních letech nějak ochladl k SF a částečně i k F. Nějak už v sobě nedokáži vykřesat nadšení nad tím, že se mi do ruky dostal další Heinlein, a samotné hnutí SF tak, jak jsme jej znali, tedy hnutí snažící se o propagaci, ne-li rovnou boj za SF, mi začalo připadat poněkud nereálné. Tím neříkám, že bych neskákal radostí nad Krví elfů od Szapkovského nebo neokukoval sebrané spisy Tolkiena v antících, ale mám je prostě rád jako dobré knihy.

Myslím, že velká část přitažlivosti SF spočívala v tom, že nebyla k dostání. Když se musel člověk pídit za knihami určitého typu, pak se přirozeně cítil ponoukán k aktivní práci na šíření tohoto žánru. Druhým důvodem bylo, že jsme díky komunistům dostávali paradoxně to nejlepší. Obojí se změnilo. Dnes SF&F vyhází volně a člověk má konečně možnost si přečíst, oč jej bolševici připravili. Pro mě to bylo velmi jednoduché: asi měsíc po mém příjezdu do Edmontonu tady zavírali jeden SF antikvariát a tak jsem po deseti centech nakoupil mraky klasických knih, o kterých jsme kdysi jen čítávali ve fanzinech a Neffově Knize - Asimov, Zelazny, Aldiss, Pohl, Niven, Simak, Heinlein,... Musím říci, že jsem byl nepředstavitelně zklamán. Aby se v Americe člověk uživil psaním, potřebuje vydat zruba knihu za rok až dva. Kvalita vypadá podle toho. Četl jsem a četl a říkal jsem si: "Tahle sračka že je to slavné Moon Is a Harsh Mistress?" Zlomovým okamžikem pro mne bylo, když jsem si jednou přiznal, že ono "nepřijetí SF literární kritikou" asi nakonec nebylo spiknutím či neschopností přijmout nové, jak to často vypadalo z pohledu ghetta fandomu. Většina z knih "klasických" autorů je opravdu čtivem pro čtrnáctileté. Ona velká díla jako Simakovo "Když ještě žili lidé" jsou absolutním nadprůměrem zcela netypickým pro SF&F 50.-60. let obecně, novější SF sice přidala na kvalitě, ale stejně mě celková úroveň příliš nenadchla. Když se tak dívám zpětně, vidím, že se podobné pocity začínaly vkrádat nepozorovány do mé mozkovny už doma krátce po revoluci. Vzpomínám si, jak jsem četl slavného "Knížete mečů" a nevěřil jsem, že to už je jako ono. Mizerný děj, taková desetistránková povídka romělněná na román, aby za to bylo víc peněz, tohle by se v Čapkovi nedostalo ani do první pětky.

Zdá se mi, že se podobné pocity nevyhýbají ani mým přátelům. Dá se tedy očekávat, že se následně mění povaha fandomu. Jsa venku, nedržím prst na tepu doby, ale vypadá to, že se tak tomu děje. Místo spolku horlivých vyznavačů se fandom stává místem, kde si člověk může popovídat s lidmi podobných zájmů, od fanatiků DrD až po lidi zajímajicí se obecně o dobré knihy. Je to místem setkání lidí, kteří se ještě dokázali ubránit koloběhu práce, rodina, spánek, práce. Je to také místo, kam se člověk obrátí, když chce doporučení na dobrou knihu. (Myslím, že takto fandom vlastně překračuje hranice pouhé SF&F, má to něco společného s tím, proč už bych se dneska neoznačil jen za "scifistu".) Fandom tím vším vlastně vždycky byl, jen to bylo částečně překryto poloilegální organizací a samizdatovým vydáváním knih, které tomu dodávaly jinou chuť. Ostatně, vzpomeňme jen polistopadových narážek na lidi, kteří "zradili fandom" a "went commercial". V jistém smyslu si myslím, že současný vývoj fandom osvobozuje. Na druhé straně mi trochu chybí to nadšení pro věc, pocit spiklenectví, pocit účelu. Život jako by se částečně zahladil, ztratil výšky a hloubky. Nebo že by to také souviselo s tím, že už se musíme o sebe postarat, že už nejsme studenti s osmi hodinami volného času denně? Nevím. Mám pocit, že se také trochu změnila motivace lidí, kteří teď ve fandomu něco dělají, tím tedy myslím neprofesionálně. Dnes se fanziny vydávají jako naplnění tvůrčího pocitu a taky možná z touhy udělat něco pro bližního svého, dříve k tomu přistupoval (a možná to i trochu přehlušoval) pocit boje za něco, oč nám jde.

Jak jsem se k tomuhle plácání dostal? Dostala se mi do rukou tři čísla Nemesis, 1, 2 a 6 z roku 1995. Po přečtení prvních pár stran jsem měl silný pocit déja-vu. Jako bych se vracel do doby předlistopadové, Nemesis totiž připomíná spíše jeden z lepších fanzinů (barevná obálka) než komerční časopis. Odzbojující směs neprofesionality a nadšení (co jiného člověk může ostatně čekat od drakobijců) na mne přivolala vlny nostalgie, obzváště pedagogická povídka paní Freiové pro desetileté, čili něco, co se četlo v době, kdy jakékoliv Sci-Fi bylo vzácnou lahůdkou. Povídky dobré až nadprůměrné (Víno z kosmu, Vstupte, paní smrti, Křivda přivádí) se mísí s nudou, která mohla být stravitelná v době, kdy byl hlad nejlepším kuchařem, ale dnes bych možná raději rozšířil drakobijeckou rubriku, než se snažil za každou cenu mít x stránek povídek.

Přístup ke grafické úpravě je roztomilý. První dvě čísla měla prázdnou zadní stranu. Číslo šest tam sice dalo Conana, ale v zájmu zachování úrovně připojilo kreslený vtip s lidojedem na stranu dvě. Dle úvodníku čísla 1 přešel časopis na novou grafickou úpravu, a je to vidět, často se najde úsek, kde jsou mezi slovy negativní mezery a formátování je velmi, ehm, osobité. Zhuštěný text se již v čísle 6 tolik nevyskytuje, což se však nedá říci o překlepech a češtině. Občas je to horror, zejména u překladů z angličtiny, a čárky jsou do vět přidělovány zjevně podle slavného vzorce pana Žáka (a+b)^2=c (viz Študáci a kantoři, strana 102 vydání nakladatelství Alois Srdce, Praha, 1946). Některým z autorů už zjevně není pomoci. Pánové popisující hru Heretic (která mimochodem nesahá DOOMu po kolena) používají skloňování "bez DOOMa", "v DOOMovi", což musí v každém, kdo umí alespoň trochu česky, vzbudit buď záchvaty smíchu, nebo záchvaty koliky. Ne že bych si občas pár potvor nepostřílel, ale za věc živoucí tuto hru ještě nepovažuji.

Stejně kavalírské je zacházení překladatelů s angličtinou. Když se povrchní znalost jazyka smíchá se špatnou češtinou, je se na co těšit. Potěšilo mě zvolání "Když uhneš, tak jsi kuře" v povídce Úzké údolí, v americké angličtině "you are a chicken" znamená "jsi zbabělec". Tohle se dá ještě pořád omluvit u někoho, kdo se s angličtinou vidí jen z rychlíku a vlastní pouze malý kapesní slovníček. Mým osobním favoritem je ovšem recenze na U.S. časopisy z čísla šest. Název "Mindsparks" (doslovně zhruba Jiskry myšlenek) je přeložen jako "Myslící žralok". Autor recenze se sice snaží naznačovat, že důvodem, proč ony časopisy nečetl, byl nedostatek času, ale my víme své. Za 19 korun českoslezských to asi není tak nepřiměřené. Nevím, jak se Nemesis prodává. Drakobijců je v ČSR dost, ale kdybych měl na vybranou koupit si Nemesis nebo předplatné Interkomu, asi bych se dlouho nerozmýšlel. V Interkomu sice moc DrD nebývá, ale potvor jsem si vždycky dokázal vymyslet dost sám, a když mi došla inspirace, zašel jsem do nějakého úřadu. Poněkud mne zmátl zmatený úvod čísla šest, kde se bez jakékoliv souvislosti náhle čtenář dočetl, že nakladatel ho nemá rád, jen bojuje o kus žvance. Asi šlo o aprílový žertík, takhle profesionálně vedený časopis nevypadá. Jsem zvědav, jak bude Nemesis vypadat, až se vrátím do skutečnosti a v létě do Čech. Teď mě nerušte, přepisuji na stroji Pána prstenů.

pH, i.m.