Harry Potter posedmé a naposled

Paní Rowling dopsala poslední díl a může si oddechnout. Jak se jí to tentokráte povedlo? Dobrá zpráva je, že je to mnohem lepší než ne zcela povedená šestka. Již tradičně tlustá kniha je až na menší výjimky nabita akcí, přičemž i klidnější části jsou dějotvorné a čtenář se nenudí, rozhodně z knihy nemám stejný pocit nastavované kaše, jaký jsem měl u šestky. Rowlingová opět ukazuje, že když má o čem psát, tak jí to jde dobře. Špatná spisovatelka tedy není.

Nicméně série skončila a je čas si položit otázku, zda je hodně dobrá. Řečeno jinak, dětskému čtenáři stačí, že se kniha dobře čte, ale náročnější čtenář by také rád, aby příběh měl smysl, nebyly na něj šity boudy a fabulační konstrukce se místy nekácela a nebylo ji nutné podepírat. Zde nám autorka zůstala dlužna, ale není to zas úplně hrozné. Umím si představit, že čtenář, který do toho moc nešťourá, bude docela spokojen. Přemýšlivějšího ovšem napadne, že se z několika zásadních věcí autorka vyvlékla poněkud levně a lepší autor by to zaonačil šikovněji. Asi nejlepším výchozím bodem je díl šestý.

Při zpětném pohledu je jasné, v čem byl jeho problém. Účelem šestky bylo dát čtenáři určité informace a zabít Dumbledora, což bylo příliš málo na zaplnění tlusté knihy. Vznikl tak onen řídký, chvílemi bezradný špalek, kterému chyběl nějaký konkrétní problém, na kterém by hlavní trojice hrdinů pracovala, jak tomu bylo v předchozích dílech. Silně by mu pomohlo, kdyby jej autorka zahustila a zkrátila, jenže pak by skončil okolo Vánoc a paní Rowling chtěla dodržet tradici jeden díl rovná se jeden školní rok (drží se jí i v sedmičce, i když Harry už ve škole není). S těmihle formálně-kompozičními věcmi je potíž, že když se to umí a povede se to, tak je to ohromné, ale když se to úplně neumí, tak to může autora drobet podrazit. Mimochodem, sedmička potvrdila můj dojem ze šestky (viz má příslušná recenze), že Dumbledore tenkrát na věži de facto spáchal sebevraždu. Tohle se jí podařilo rozumně dovysvětlit, takže zpětně to už neberu jako chybu.

Zůstaly ovšem ještě další pohrobci, otázky, které jsem si po přečtení šestky kladl. Hlavní byla následující: Jak se může nedoučený Harry vyrovnat s dalšími Horcruxy, když při svém výletu s Dumbledorem vůbec nevěděl, která bije? Autorka toto vyřešila velice snadno, tedy fabulačním podvůdkem. Dva Horcruxy, které měl zničit Dumbledore, byly silně chráněny všelikými kouzly, takže se milý ředitel pěkně zapotil a každý ho svým způsobem zabil. Ty, po kterých šel Harry, tak chráněny nebyly, byly prostě jen schovány. Tohle vlastně platí obecně: Kdykoliv se Harry dostane do problémů, vybruslí z nich jen s pár kouzly, z nichž některé používal už někdy ve třetím díle. Občas je to až absurdní; poté, co jsme v předchozích dílech viděli, že existují i mocná strážící kouzla (viz například ochrana Poháru, která prohlédla libovolná přestrojení), tak se Harry a spol. dostanou prakticky všude jen pomocí svého oblíbeného polyjuice, lektvaru na změnu podoby, a to do tak strážených míst jako Ministerstvo magie a Gringotí banka.

Autorka prostě Harrymu zametá cestu občas až příliš okatě. Podobně vybruslila i při závěrečném souboji Harryho s Voldemortem, kdy Harry vyhraje díky chytrystice, která svou komplikovaností může hravě konkurovat nejpokroucenějším právnickým kličkám a je uvěřitelná asi stejně. Jinak řečeno, jeho argument je ve zjevném rozporu s duchem toho, co je o dané věci řečeno v celém zbytku knihy, ale data nejsou natolik jasně napsána, aby šlo o formálně logický rozpor. I sedmička pak obsahuje místo, kde autorka už opravdu nevěděla, jak postavy dostat z A do B, tak Harryho nechala udělat totální blbost, kterou by v dané situaci na jeho místě udělal jen sebevrah či totální vyhulenec. Umělost daného kroku je asi nejlépe vidět na tom, že tam život svůj i Rona s Hermionou riskuje kvůli věci, ke které už se po akci nikdy nevrátí.

Podobně špatně to dopadlo, když autorka začala více pitvat a rozvádět okolnosti ochrany poskytnuté Harrymu jeho mámou. Kdyby to opravdu fungovalo tak, jak v závěru tvrdí, tak by nešlo o nic výjimečného, ale o naprosto běžný jev v dobách neklidných a pro čaroděje Voldemortova formátu a minulosti by to nebylo žádné překvapení, spíš běžná věc.

Pro mne asi největší problém je již s celou ústřední zápletkou sedmičky. Je to opět stará dobrá detektivka, možná proto se to autorce lépe psalo, a docela se mi to líbilo. Problém přišel na konci. Když po nějakých 400 stranách konečně Harry a spol. zjistí, která bije, ukáže se posléze, že starý dobrák Dumbledore to všechno a mnohem víc věděl už dávno, ale nic neřekl. Autorka se pokusila o dvě vysvětlení. Jedno, že Dumbledore je starý tajnůstkář, a druhé, že je pro Harryho lepší, když na to přijde sám, ale za popisovaných okolností zní obě jako velice chabé výmluvy. Kdyby starý říďa alespoň naznačil, spousta průšvihů by se nemusela stát, jenže autorka je tam chtěla. Opět si myslím, že opravdu dobrý autor by toto zařídil šikovněji. Pro jiné věci omluva není žádná, například by se nic by nestalo, kdyby Dumbledore už v šestce řekl Harrymu, že hodlá spáchat sebevraždu a proč. Platí to i o vysvětlení, proč Dumbledore věřil oblíbenému mastnovlasovi Snapeovi. Po dosti nevěrohodném plácání ze šestky se konečně dovídáme pravdu a i zde ji klidně mohl Dumbledore říct Harrymu již dříve, nic by tím nezkazil, příběh by navíc vyzněl věrohodněji, ale autorka si prostě chtěla schovat co nejvíce překvapení do sedmičky, i kdyby kvůli tomu měla prznit děj knihy. Opět marketing vítězí nad zdravým rozumem, já budu marketingové pracovníky za chvíli nesnášet víc než právníky.

Autorka tak ukázala své meze. Myslím si ale, že to není až tak špatné. Má to být především literatura pro děti a pubescenty a mnohé z populárních knížek podobného určení (třeba Olda Šetrný) obsahují ještě horší prohřešky. Může si za to tak trochu sama, protože se knihy postupně začaly tvářit jako něco víc, jako by aspirovaly na kopání v lepší lize, třeba s Pánem prstenů. Když pak autorka začne sama používat různé logické hrátky, tak jen čtenáře povzbuzuje k zapnutí mozku a bohužel na to nemá. Mám-li to nějak shrnout, Harry Potter se rozhodně zařadil mezi mé oblíbené oddychové knihy, ale úplně špička to není. Myslím, že pokusem o velkolepou ságu si autorka troufla na víc, než na co má, a lépe by jí svědčily jednotlivé izolované příběhy, jak to potvrdila v prvních dílech. Ostatně je možné, že nějaké takové Harryho příhody z ní ještě vypadnou, pak uvidíme.

pH.