Lesk a bída překladů

K tomuto zamyšlení mě vlastně přivedly už Vánoce. Koupil jsem knihu, kterou jsem znal v originále a velice mě nadchla, ze zvědavosti jsem nahlédl do českého překladu a byl jsem zdrcen - přičemž na tom ta kniha byla ještě relativně dobře. Nechám si kritiku onoho překladu až na konec, protože zatímco zrála, naštval jsem se ještě víc u jiné knihy. Tou tedy začnu, a aby to zas nebylo jen další z tradičních nadávání na překlady, zkusím se uprostřed zamyslet nad tím, čeho je třeba k získání alespoň ucházejícího překladu.

1.

Takže začnu odstřelem. Předmětem doličným je kniha Mlčení jehňátek, jejíž český překlad si tuhle bratr koupil na mé silné doporučení. The Silence of the Lambs je totiž minimálně 4.57 krát lepší než film, který podle ní udělali, a i ten už byl dost dobrý. Poslední tři knihy páně Harrise jsou hluboké, psychologické, se skvěle vystiženými postavami, Hollywood se se svými filmy jen tak brouzdal po povrchu. Prostě budoucí klasika, která si přímo říkala o překlad kvalitní, bohužel však nedostala ani ucházející.

Vše začalo tím, že hned první věta vzbudila bratrovo podezření, takže se mě poptal na originál. Ta věta zní "Budova oddělení úchylek FBI je zčásti úplně pod zemí" (vlastně je tam "behaviorální oddělení", ale já se to teď styděl napsat). Jak může být něco pod zemí zčásti a zároveň úplně? V originále je samozřejmě "half-burried" neboli "zpoloviny (či zčásti) v zemi". Ve druhé větě se píše, že Starlingová přišla ze střelnice po Hogan's Alley, v originále ovšem přišla z Hogan's Alley. Jsou to sice malé chybky, ale zaujaly a četl jsem dál. Ve větě třetí se dozvíme, že se zašpinila z padání na zem. Je to snad taková nešika? Ale kdepak, v originále se jasně praví, že na zem zalehávala, když na ni bylo v rámci výcviku stříleno. Tak to byl první odstavec, ani jedna věta se přesně netrefila do originálu.

Ve větě čtvrté na sebe Clarice krátce pohlédne ve skleněných dveřích. V originále se ovšem před dveřmi zastaví; může si to dovolit, protože v místnosti nikdo jiný není - proto nám taky tuto informaci autor dal. Až v páté větě se překladatelce povedlo dát českému čtenáři stejnou informaci, jakou podával anglický text. Pak se to trochu zlepší, ale stejně jsem na prvních třech stranách napočítal 23 vět, které se významem lišily od originálu, dál už jsem neměl sílu se na to dívat. Pro ilustraci pár příkladů, mírně zkrácených za účelem úspory místa.

"Crawford vypadal jako ... člověk ..., který si hlídá kondici získanou kdysi za studií hraním baseballu." V originále: "Crawford vypadal v kondici, jako člověk, který si klidně mohl vydělávat na studia hraním v universitním baseballovém týmu." Tohle nebyla jediná věta naznačující, že překladatelce dělaly problémy mluvnické vazby, které jsou složitější než prostý čas přítomný, minulý či budoucí.

"Doufala, že nezačal pít. Teď by mu to neprospělo." V originále ovšem "V jeho pozici to ale nebylo moc pravděpodobné." Tohle nevím, jak vzniklo, asi lidovou tvořivostí.

"Ještě nás neznámkovali." V originále "Ještě nám neoznámili výsledky." Slovo "post" znamená mimo jiné "vyvěsit", ale překladatelka asi znala jen význam "pošta", což ji se známkami nešlo dohromady, a tak si prostě tipla.

"Poslala mu žádost." V originále ovšem "note" neboli "vzkaz", nebylo totiž o co žádat.

"Teď k němu pocítila sympatie a litovala svých pochybností." Nikoliv, litovala právě toho, že k němu cítí sympatie, protože to považovala za znak své slabosti. Opět nepochopení jen mírně složitější významové konstrukce. To nejlepší na závěr, opíši raději celý odstavec:

"Máte tu sice osvědčení soudního znalce, ale chybí studium práv. Požadujeme minimálně šest let."
"Můj otec byl šerif, vím, co je život."
"Jediné, co skutečně platí, je vaší dvojí specializace, psychologie a kriminologie, k tomu letní praxe v ústavu duševně chorých - máte obě?"
"Ano."

Nepřijde vám to celé divné? Například, proč chce FBI, aby k nim chodili studenti, kteří propadají, takže jim studium trvá déle? Co vlastně myslela Starling tou větou o životě? Proč se Crawford ptá na ty dvě specializace, když to ví a má to v papírech? Odpoví skutečné znění originálu.

"Máte sice hodně praxe v kriminalistické laboratoři, ale chybí praxe u policie. Požadujeme minimálně šest let."
"Můj otec byl šerif, takže vím, jak to tam chodí."
"No, podstatné je, že jste vystudovala psychologii a kriminologii, k tomu máte letní brigády v ústavu duševně chorých - dvakrát?"
"Ano, dvakrát."

Člověk z toho vidí, že překladatelka nezná gramatiku (život by se řekl "life"; když je tam "the life", znamená to život konkrétní, jmenovitě jak jde život u policie, tohle je mimochodem standartní vazba) a ani nezná základní anglické názvy. Potvrdí se to i dále, když se v knize objevuje "Law Enforcement Bulletin" namísto "Policejního oběžníku"; ještě, že z toho neudělala leták studentů práv. Zvládne-li překladatelka tohle na prvních třech stranách, pak už mě ani nepřekvapilo, když bratrovi přivodila později hysterický záchvat smíchu. Starlingová totiž s sebou údajně tahala revolver s patnácticentimetrových bubínkem. Že by v batohu? Ale ne, to byla patnácticentimetrová hlaveň, jak by překladatelce prozradil snad každý slovník.

2.

Je to tedy tragédie a hrůza a děs a sodová komora (čti "sodoma gomora"), a to ani nemám nijak přehnané nároky. Známým kupuji či doporučuji většinou lepší SF&F a ani tam nepožaduji hnějaké básnické převody. Docela by mi stačilo, kdyby to mělo české věty, které se dají číst bez zvracení a které mají v zásadě stejný význam, jako ty v originále. Jak vidíte, dokonce ani nechci přesně stejný význam, už proto, že jsem si vědom toho, že to vždycky nejde. Jinými slovy, dokonalý překlad neexistuje, najmě díky rodílu v gramatice, slovní zásobě a reáliích. To je ovšem závažné tvrzení a zaslouží si tři odstavce. Zaměřím se na angličtinu, kde to znám z první ruky, a začnu příkladem.

V Pratchettově Carpe Jugulum jedna postava řekne: "I don't like a man with a limp." A druhá se zeptá: "Limp what?" Doslovně: "Nemám rád muže, který má kulhání." A druhá: "Bezvládně volně visící co?" Celý vtip je samozřejmě v tom, že v angličtině mohu použít totéž slovo "limp" jako podstatné jméno značící kulhání i jako přídavné jméno označující něco bezvládného, měkkého, atd. Celý vtip je umocněn tím, že kdyby první věta chtěla použít "limp" coby přídavného jména, řekněmě "limp ###", zněla by stejně: "I don't like a man with a limp ###." Z toho je vidět, že z gramatických důvodů překladatel prostě nemá šanci ten vtip převést do stejně kvalitního vtipu českého. Když už mluvíme o sprosťárnách: jeden z nejlepších vtipů, jaký znám, je založen na faktu, že slovo "pussy" je součásti jména keře kočičky a zároveň hovorové označení pro diskrétní část dámského těla. Česky ten vtip tedy nejde říct, proto ho tady také nenapíšu (takže to není cenzurou, to by si vydavatel vyprosil).

Podobný problém staví před překladatele narážky na skutečnosti, které v Čechách nemáme. Tentýž Pratchett nechává v Soul Music jistou postavu říct: "Yo." Tímto jedním slovem toho vyjádří úžasně mnoho, neboť je to typická součást slangu málo vzdělaných chudých černochů. Čtenář si vybaví nejen styl hudby, který s tím jde, ale i styl oblékání, sociální zvyklosti, pravděpodobné konexe na podsvětí a podobně. Podobný trik jsem už potkal i coby nástroj parodický a jako psychologickou sondu. Jak tohle převedete do češtiny?

Závěr tedy je, že i kdyby se překladatel rozkrájel, stejně nemá šanci převést text dokonale. Když se rozhodne nepřevoditelné vtipy nahradit svými, aby čtenář nebyl ošizen, je to sice pěkné, ale český čtenář zase stejně nečte totéž, co autor napsal. Někdy se stane (pan Kaplan je toho zářným příkladem), že vznikne zcela nová kniha jen mírně inspirovaná originálem, v případě pana Kaplana mi dokonce česká verze přijde znatelně lepší. Smiřme se nicméně s tím, že i kdyby překladatel udělal naprosto dokonalý překlad (budu tomu dále říkat 100%), český čtenář bude o něco ochuzen.

Oněch sto procent nejde očekávat, protože aby překladatel chytil všechny autorovy triky, musel by se ho u každé věty a jména zeptat, co tím vlastně myslel, což samozřejmě nikdo nedělá; dále by musel dokonale vládnout angličtinou a češtinou a ještě si je neplést, to už opravdu mluvíme o sci-fi. V praxi se dá čekat, že překladatel dosáhne přinejlepším tak 90, výjimečně 95 procent; dalo by se to zlepšit tím, že by to pak ještě jiný překladatel přejel, protože ten by tu angličtinu uměl trochu jinak a chytil by jiné věci, ale to se samozřejmě z finančních, časových a jiných důvodů nedělá. Mám pocit, že ve vrcholných chvílích kolem těch 90 lítá třeba Kantůrek, ale i on se k tomu dostane spíš vyjímečně a taky mám pocit, že v posledních dílech začína sklouzávat a trochu to flinká. Od oka střelím, že je český čtenář ošulen o zhruba pětinu fórů, což vám dá představu, jak dobrý Pratchett opravdu je. Osobně mu pak neodpustím překlad Nanny Ogg jako "stařenka" namísto dle mého soudu vhodnějšího "tetka", což je myslím lepší označení pro osobu, která se chová ke každému jako příbuzná, všude strká nos, ale lidi ji kromě strachu a znechucení taky mají docela rádi. Ostatně nejlepší je zeptat se přímo dotyčné osoby, takže posuďte sami: není pravda, že kdyby paní Oggové řekl někdo do očí "stařenko", prožil by zbytek života jako žába?

*****

Bohužel většina SF&F je přeložena dost prasácky. Většinou mi stačí otevřít namátkou knihu a během dvou stran najdu zprzěnou českou větu, do pěti stran často i bez znalosti originálu chytám chybu v překladu (což jde, viz dále). Tohle se samozřejmě netýká jen SF&F či jiné "méně náročné" literatury, mrví se tu i věci "vážné" (například mě znechutilo, co udělali s posledním Hellerovým Closing Time neboli Zavíráme), to už nemluvím o televizi včetně té veřejnoprávní. Jaké faktory tady hrají roli?

1. Překladatel neumí anglicky. Tohle se stává kupodivu často. Teď pominu překvapivě častý případ, že dokonce ani neumí běžná slovíčka, to je už opravdu pod naší úroveň, zkusme se podívat na ty trochu lepší. Velkou roli hraje to, že spousta lidí u nás zná angličtinu z učebnic. Bohužel, gramatika je v Čechách tradičně učená jako soubor zásad, ale v angličtině je spíš brána jako zajímavá doporučení a většina věcí se řídí zvykem a citem. Byl jsem osobně svědkem toho, jak angličtináři (přesněji američtí studenti angličtiny jako jazyka) spor o správnou gramatickou vazbu řešili nahlédnutím do Shakespeara; na spoustu věcí prostě nejsou pravidla. Jak jsem dokonce zjistil, některé z pravidel, které se učily u nás na školách, oni neznají, už proto, že ani v reálu neplatí. Skuteční lidé mluví často jinak, než se mluví v našich učebnicích. Tohle se mimochodem ještě silněji projevuje, když absolvent našich škol dělá překlad do angličtiny, protože to dělá podle pravidel a často z toho vyjde nesmysl - vidívám to třeba na knížečkách u CD s klasickou hudbou; už se mi stalo, že jsem musel překládat kamarádům z angličtiny do angličtiny tak, že jsem dotyčný text nejprve doslovně převedl do češtiny a tím pochopil, o co tam jde.

Dalším faktorem je, že angličtina bývá mnohem efektivnější než čeština ve zkratkovitém vyjadřování souvislostí různých věcí; kolikrát musí člověk překládat deset slov dvěma souvětími. Výsledkem je, že když začne Angličan (či Australan, Američan atd) dělat významově složitější souvětí, nezkušený překladatel se často ztrácí, protože kombinace výrazové úspornosti, "nepředpisové gramatiky" a složitějších časů mu zatemní, oč jde. Vznikají pak buď věty nesmyslné, nebo věty vybájené, jak už jsme viděli u toho Mlčení jehňátek. Mimochodem, za poslední rok jsem dvakrát (a to čtu noviny jen v pátek) chytil ČTK, že špatně přeložila vazbu ve zprávě CNN či AP, takže v češtině zpráva říkala pravý opak toho, co původně.

Tyhle věci se samozřejmě nedají naučit v kursech, ve škole či z učebnic. Tady pomůže jen spousta praxe, ideálně několik let prožitých v daném prostředí plus pár set přečtených knih anglicky. Totéž platí o dalším problému: Mnohý překladatel docela zvládá gramatiku a slovník, ale pohoří na tom, že tyto dvě věci jsou vlastně jen takovým základem. Živá angličtina do značné míry stojí na idiomech, což jsou vlastně kódy: Dá se dohromady pár slov a znamená to pak něco úplně jiného. Zde zase pomůže jen bohatá praxe. Tohle je příklad z "Bigglese od velbloudích stíhaček": zkuste si najít ve slovníku "I'll see you home." Dostanete "uvidím - tě - domů", z čehož si překladatel vydedukoval "Rád tě uvidím doma," ve skutečnosti to ale znamená "doprovodím tě domů." U téhle knihy mě ovšem nejvíce dojal překlad ustáleného spojení "You see," což znamená "abych vám to vysvětlil", "abyste tomu rozuměli", či kratšeji "rozumíte", "chápejte" nebo jen "hele"; je to taková úvodní fráze před tím, než něco začnete vysvětlovat. V Bigglesovi z toho vylezlo doslovně "Jak uvidíte," což ani nedávalo smysl se zbytkem věty.

Umíral jsem smíchy, když jsem viděl překlad názvu filmu "The Next Best Thing." Doslovně: "následující - nejlepší - věc," česky to tedy jelo pod názvem "Příští správná věc." Ve skutečnosti je to kód, idiom "the next best thing" znamená nouzovku, cenu útěchy, něco, co si vezmem, když nemůžeme dostat to, co opravdu chceme. Všechny zmíněné idiomy jsou mimochodem dost základní a udělat v nich chybu je už opravdu ostuda. Stává se to ale běžně; občas se mi při čtení překladu povede, že najdu nesmyslnou větu, ale dokážu si pomoci tak, že ji doslovně přeložím zpátky do angličtiny a poznám, o který idiom původně šlo.

Idiomy jsou mimochodem pořádně zapeklitý problém a v Čechách určitě není jediný člověk, který by to uměl naprosto dokonale. Posuďte sami z následující příhody: Četl jsem před pár lety knihu napsanou někým z východního pobřeží USA a narazil jsem na přirovnání, které mi nic neříkalo. Žil jsem v té době v Texasu, takže jsem se začal poptávat, ale žádný z mých amerických kámošů tomu také nerozuměl! Nakonec mi to vysvětlil známý, který, jak se ukázalo, vyrostl v New Yorku. Dovedete si tedy představit, jaké problémy pak mají lidé vyrostlí v Čechách - i proto se snažím být docela tolerantní při hodnocení překladů, ale neodpustím, když se někdo nestydí napsat větu, která nedává v češtině žádný smysl.

Úplně zoufalé je to se slangem, kde je už opravdu těžké něco kritizovat. Kolik Čechů má šanci vědět, co znamenají výrazy používané posledních deset let černochy v New Orleans? Tohle už není samozřejmě jen problém cizinců. Když jel před pár lety anglický film Riff-Raff (z "lidového" prostředí) v USA, dali k tomu raději titulky!

2. Překladatel nezná reálie. Tady už asi opravdu pomůže jen dlouholetý pobyt v USA/Kanadě/Anglii včetně sledování TV, reklam, politiky atd. Kupříkladu u Simpsonů odhaduji ztrátu vtipů až na třetinu místo oné Pratchettovy pětiny, protože překladatelům ulítávají věci, které by i přeložit šly, ale oni neznají život v USA dostatečně na to, aby pochopili, o co jde. Jenže většina našich diváků to vlastně taky nezná, takže to zas není taková tragédie.

Velice krásný příklad jsem našel, když jsem v knihkupectví otevřel náhodně knihu "Darwinova černá skříňka". Zrovna na té stránce chtěl autor vyjádřit, že evoluce se nemohla dělat jen tak náhodně, jak co přijde pod ruku, a použil přirovnání "jako by to dělal Kalvín a Hobbes." Pokud máte pocit, že je to nesmysl, máte samozřejmě pravdu. V originále se autor odvolával na známou dvojici Calvin & Hobbes, kteří se sice jmenují stejně jako ti dva filosofové, ale jsou to hlavní hrdinové stejnojmenného komixu, který je tak populární, že když tuhle po deseti letech existence skončil, bylo to v USA v hlavních zprávách. Nebyl jsem jediný, kdo tehdy uronil slzu - překladatel to ale bohužel neznal.

S těmi reáliemi je to vůbec těžké. Jak může překladatel znát plný význam toho "Yo", jestliže nežil v USA, nestýkal se s lidmi všech možných ras i společenských tříd, neprožil si to na vlastní kůži? A i kdyby tohle všechno znal, může se mu stát, že příští kniha bude z Irska :-). Ono je to těžké, dokonalý překladatel by měl kvůli porozumění narážkám znát reálie současné i minulé, historii, měl by mít v malíčku originály knih klasických i současných kultovních, to prostě nejde. Ale i tady existují jisté základní věci, které by umět měl.

Jednou z nich jsou názvy. Sem zapadá ten překlad "barrelu" coby bubínku i ten "law enforcement". Tady bývá problém v tom, že jiné kultury použily při vytváření víceslovných názvů věcí jinou logiku, takže často ani nepomůže znát význam jednotlivých slov. Schválně: následující předměty mají v každém obchodním domě, co je to? 1. vacuum, 2. cutting board, 3. screw driver, 4. food processor.

Správná odpověď je 1. vysavač, 2. prkýnko na krájení, 3. šroubovák a 4. obyčejný kuchyňský mixer. A to ještě ne úplně všude, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby třeba v Austrálii něco z toho neplatilo. Není to tedy lehké, ještě horší je to u knih určitého zaměření, kde se dají čekat odborné výrazy. Tím spíš mě překvapí drzost člověka, který si troufne překládat řekněme knížku o letadlech, aniž by znal názvosloví. U nás je to ovšem normální, třeba zrovna to nové vydání Bigglese bylo dost děsné. Koupil jsem si to v antíku z nostalgie, abych zavzpomínal na dětství, ale asi to byla chyba.

Při té příležitosti se zmíním o jedné dokonalé knize: Ohně v Oblacích od slavného Clostermanna. Jde o cyklus vzpomínek na různé piloty a jejich významné akce, po každé vzpomínce následuje technická poznámka o zúčastněných letadlech (parametry, historie vývoje). I tady jsem se při čtení notně překladu nasmál, ale ten byl kupodivu nakonec tou nejsilnější stránkou knihy. Prakticky v každé z technických příloh jsem našel závažnou faktickou chybu a dokonce i některé z popisovaných akcí byly z velké míry vybájeny! Vše doplňovala naprosto odpudivá obálka. Původně jsem to chtěl vyhodit (už mi zase přetéká knihovna), ale pak jsem si to nechal; je to zatím nepřekonaný příklad jednoty formy, obsahu i překladu.

3. Vydavatel na to kašle. Tohle je vlastně u kořene všeho, většinou to začne tím, že si na překlad najmou prvního, kdo přijde pod ruku, protože jim na kvalitě nesejde (proč mě tu napadá TV Nova?). To hlavní ale je, že každý překladatel se někde splete. Často také trochu przní češtinu (jmenovitě slovosled), protože to čte a tedy i trochu myslí v angličtině, a ačkoliv by si to po sobě měl několikrát přečíst, autokorekce nefunguje nejlíp. Je na vydavateli, aby ten překlad nechal ještě někoho přečíst, a pokud je tam nesmyslná věta, tak se zeptat překladatele, co tím vlastně myslel. Bohužel to není pravidlem. Čili vlastně bychom měli nadávat na vydavatele, protože pokud by chtěli, mohli by hodně ovlivnit všechny předchozí body, oni také nesou konečnou zodpovědnost.

3.

Všechny problémy mohu názorně ilustrovat na knize, kterou považuji za naprosto skvělou a směju se u ní, až se za břicho popadám: "The Complete Guide to Guys" od génia humoru Dave Barryho. Už jsem od něj přečetl asi patnáct věcí a zatím jen dvě byly docela sračky, zbytek byl špička. Potěšilo mě, když jsem zjistil, že "Průvodce" už vydal Talpress, a koupil jsem jej hned třem kamarádkám k Vánocům. Nedalo mi, abych se na to nepodíval, a málem jsem se rozplakal. Popravdě řečeno, nebylo to až tak hrozné (a překladatelku to zjevně bavilo), zařadil bych to do běžného průměru pro dnešní fantasy, u takového Eddingse či McCaffrey by mi tahle úroveň i stačila a nestěžoval bych si, ale ten Guide si zasloužil lepší práci.

Začne to už názvem: "Rukověť správného chlapa." V originále je to "o chlapech", a i když už překladatelka neznala frázi "guide to something", mohlo ji to napadnout - kniha je zjevně určena spíše dámám, aby věděly, do čeho lezou či co už mají doma. Takže správně "Úplný průvodce o chlapech" či něco takového. No a pak to začne. Obrátíme jeden list a hned v obsahu musí zarazit věta "Kurz burákového genu." Burák tam znamená to, čemu jsme u nás na Slezsku říkali kokosák: klepnutí kotníkama pěsti do hlavy. Ale jaký kurz, copak geny se dají naučit? V celé kapitole taky k žádnému kurzu nedojde! Není divu, v originále to není "course" ale "curse", neboli "Prokletí burákového genu." Že překladatelce v rychlosti ulétlo písmenko, není nic zavrženíhodného, už se mi to také stalo, ale jak tohle - a spousta dalších nesmyslných vět - mohlo projít přes redaktora? To máme bod třetí, nezájem nakladatele.

Z textu je pak vidět, že překladatelka se skutečnou angličtinou moc zkušeností nemá, a najít vazbu, kterou nepochopila, nedá až tak velkou práci. Mě ovšem nejvíce pobavily chyby z onoho druhého bodu, neznalosti reality. Mým největším oblíbencem v tomhle oboru byl "power tool", což je v zásadě vrtačka (power tools jsou hračky s motorem pro chlapy, jako vrtačky, pily či brusky, které nám umožňují předstírat, že pracujeme, zatímco si ve skutečnosti hrajeme - a ne, počítač není power tool). Zjevně to nebylo ve slovníku, takže z toho vznikly "silové nástroje". Mimochodem, kdyby to po ní četl korektor, musel by u toho udělat otazník, já si totiž nemyslím, že nějaké silové nástroje vůbec existují.

Věcí ne tak závažnou ale stejně smutnou byla zmínka o Grateful Dead, což je totálně kultovní kapela z dob hippies, která to nicméně doklepala až do devadesátých let a má spousty oddaných následovníků (deadheads), kteří za ní táhnou od štace ke štaci, zhulení až po vrch. Nic z toho ovšem překladatelka nevěděla, takže z toho vyrobila nějaký kult vyznavačů smrti.

Jak už jsem napsal, nebylo to zas až tak hrozné, ale štve mě to, protože z knihy výjimečně skvělé tak vznikla kniha řekněme mírně dobrá. Měli by to vydat znovu a tentokráte pořádně. Vůbec mě štve ten nezájem dělat pořádně svou práci, a to nejen u knih, tahle země je tím prosáklá od ministrů po zedníky. Zrovna tuhle jsem šel po centru Prahy a všiml si reklamní tabule, kterou měla na ulici jedna rádoby luxusní restaurace. Ani jeden anglický název masa nebyl správně! Co by jim to udělalo, kdyby dali nějakému anglickému turistovi zadarmo večeři, ať jim to opraví? V tomhle měl Masaryk pravdu, svět stojí na malých věcech. Není třeba žádných hrdinů ani stachanovců, úplně by stačilo, kdyby každý prostě udělal to, za co je placený. Když vidím šlendrián, vždycky se naseru, což je dost často na to, aby mi to pomáhalo s nízkým tlakem.

Nejvíc mě štve pocit bezmoci. O angličtinu se nebojím, už drahně let kupuji všechno v originále, ale u jiných jazyků jsem na překladech závislý a pochybuji, že by to bylo lepší. Máme Koniáše, máme posměšné recenze, a stejně se nakladatelé obrací s překlady na obraceče. Myslím, že zbývá už jen jediné - zorganizovat moderní obdobu tajné organizace KKK, zde ovšem Klub Koniášových Katů. Vždycky, když někdo zprzní knihu, objeví se v noci před domy nakladatele a překladatele houfy maskovaných mužů v kápích s pochodněmi, samozřejmě na koních, v ruce Winchestrovky. Nastane ticho, rušené jen frkáním koní, štěkáním psů, vytím vzdáleného kojota a úpěním nakladatele či překladatele, který bude vyvlečen z postele, vyválen v dehtu a peří a poté pověšen na nejbližší lampě - samozřejmě za šle, nejsme přece barbaři. Má snad někdo lepší nápad?

Omluvte mě, jdu stříhat prostěradlo.

pH, i.m.